Zkouška pro západní demokracii: Přežije Evropa "revoluci"?

Odborníci tvrdí, že přísně spjaté s politikou je ekonomika země. Ekonomická situace zase ovlivní nálady obyvatel a jejich podporu politikům ve volbách. Globální ekonomika je v posledních letech velmi stabilní, ovšem nesmíme ji brát za samozřejmost. Jakmile budou vlády ochromené politickou krizí, stejný pád bude čekat i ekonomiku.

Za "revoluci" pak někteří analytikové považují hnutí nacionalistů a populistů, kteří se v poslední době těší pozornosti na evropské politické scéně. Ty vesměs napříč státy tvrdí, že je potřeba změnit "stávající řád" a vrátit moc zpátky do rukou regionálních vlád, chtějí zavřít hranice před nežádoucími uprchlíky. Klíčovým faktorem je pak tvrzení, že tradiční vládnoucí strany, většinou středolevicové a sociální, zklamaly a nesplnily nic z toho, co slíbily občanům.

Historik Ian Kershaw tvrdí, že za společenské změny v průběhu dějinách vždy mohla hlavně ekonomická situace. Současná nálada v Evropě pak příliš připomíná starý kontinent ve 30. letech minulého století, kdy liberální demokracie byla pod palbou kritiky jak zleva (komunisté), tak i zprava (fašisté). Nepříliš pozitivní situace v té době pak umožnila vzestup ultrapravice.

Americké a evropské politické instituce skutečně čelí krizi legitimity. Ve Francii v roce 2016 došlo ke zničení starých politických stran, socialisté a mírně pravicové strany musely ustoupit před novou centristickou politickou formací pod vedením současného prezidenta Emmanuela Macrona.

Nicméně hlavní námět k reformaci francouzské politiky přišel z krajní pravice Front national, kandidátka strany na prezidentku Marine Le Penová byla druhá v řadě na nejvyšší volební pozici ve Francii, která má jednu z největších světových ekonomik.

Ačkoli středopravice měla vyhrát volby v Nizozemsku (v březnu) a v Německu (v září), v obou případech to vedlo k tomu, že značná část voličů se obrátila na příslušné krajně pravicové strany. V Nizozemsku se voliči vyslovili k podpoře nacionalisticko-populistické straně pro svobodu, se ziskem přes 13 procent skončila jako druhá nejsilnější strana nizozemském parlamentu.

V Německu se drtivá většina voličů rozhodla znovu podpořit starou známou Angelu Merkelovou a zajistili jí dostatečnou základnu pro vytvoření nové koaliční vlády i post kancléřky. Poprvé se však stalo i to, že hlasy křesťanským a sociálním demokratům tvořily méně než 60 procent z celkového počtu hlasů. To také způsobilo to, že se poprvé od války do Bundestagu dostala i krajní pravice, zastoupená Alternativou pro Německo. AfD byla založena v době finanční krize a nyní svůj úspěch postavila hlavně na anti-migračních a anti-islámských nálad.

Rakouské volby z 15. října jsou pak poslední z volebních soutěží, která signalizuje posun doprava. Rakouská lidová strana (OVP), vedená třiadvacetiletým Sebastianem Kurzem, nyní pozvala do koalice i pravicovou stranu svobody (FPO), která se netají svým nacistickým původem a naposledy seděla ve vládě před více než 10 lety, kdy nezažila úplně nejslavnější období.

Politologové soudí, že za úspěchem Sebastiana Kurze může několik faktorů. Jednak je to jeho neoblomný postoj vůči uprchlíkům a islámu, lidé se však zdají být také zklamání středolevicovou vládou, která v zemi vládla s přestávkami skoro šedesát let. Za tu dobu mají Rakušané příliš vysoké daně, stát si hraje na klientismus a ekonomický růst se podstatně zpomalil.

Rakousko se tak stalo dalším z evropských států, kde vláda pokukuje po pravicových myšlenkách, případně mají představitele ultrapravice v koalici. Perfektně tak zapadá do situace, která teď panuje ve střední Evropě, vedle států jako jsou Česká republika, Polsko nebo Maďarsko. Česká republika se sice s vítěznou stranou ANO nijak zvlášť doprava neposouvá, ale jasně se vyslovila proti establishmentu a celkově volby vyjadřují nespokojenost lidí se životní úrovní.

Podobný odklon se dá očekávat i v Itálii, kde se budou parlamentní volby konat příští rok. Země se dlouhodobě podotýká s migrační krizí, kdy nezvládá nápor migrantů ze severní Afriky. V řadě městech přitom můžeme vidět nespokojenost místních s tradičními starosty z řad levice a středolevice a ve volbách je radši vyměňují za pravicové politiky.

Politolog Edmund Burke se ve své teorii domnívá, že stát nemůže zůstat neměnný a změny jsou tak přirozený proces. Nástup pravice přitom s sebou nese čtyři obvinění, která se hromadilo v průběhu let, ale žádná vláda jim nevěnovala pozornost. Za prvé, pokud se opakovaně zvolí ty samé tradiční strany, které nabízejí to samé řešení, pak to neznamená, že věci fungují tak, jak mají, ale značí to úpadek demokracie jako takové.

Za druhé, úspěch tradičních stran jen ujišťuje staré vedení, že si vede dobře, proto nevidí žádnou potřebu přinést do vlády novou mladou krev, která se snadněji adaptuje na požadavky lidu. Za třetí, nástup ultrapravice značí to, že na scéně už dlouhodobě chybí středopravicová pragmatická strana, která by lidem dala to, co pak později hledají u extrémistů.

A za čtvrté, častou chybou středolevicových vlád je, že dělají špatná ekonomická rozhodnutí. Pod jejich vedením se mnohdy prohlubuje propast mezi bohatými a chudými, řada lidí je v sociální nouzi či na pokraji chudoby, což se snaží státy řešit zejména sociální politikou, ta ale v mnoha případech funguje jako náplast, a ne jako trvalé a funkční řešení.

Podle některých politologu je tak západní demokracie v současnosti na rozcestí, podobně jako byla v roce 1930. Alternativou ke změnám ve společnosti je právě politický experiment, kdy se do vedení dostávají autoritářské strany. To se také stalo před druhou světovou válkou a z historie se můžeme poučit o tom, jaké katastrofické následky to mělo.

Otázkou tedy je, jak si nyní západní demokracie poradí. Ustojí ten tlak, nebo se budou dějiny opakovat?