Jaké to je žít na ulici? Největším nepřítelem je byrokracie, říká muž bez domova

"Nejdůležitější věc, kterou potřebujete pro přežití, je skrýš," radí Klaus, muž bez domova, který žije na ulicích už od roku 2004. Potřebujete místo, kam schováte svůj veškerý majetek - může to být díra v zemi nebo málo viditelné křoví. Do skrýše schová Klaus každý den své drobné vlastnictví, pak se vydává na zastávky hledat dnešní obživu.

Klaus si vydělává tím, že se přehrabuje v kontejnerech a hledá věci na recyklaci, nejčastěji skleněné lahve. využívá toho, že spousta turistů si není vědoma nutnosti recyklace, nebo jednoduše nemá čas vracet lahve. "Za dvě lahve jsem mohl mít kus pečiva, teď už to tak snadné není," stěžuje si muž. Většinu peněz však stejně utratí za alkohol, když mu nezbude na jídlo, musí jít do přídělových center.

Berlín se podotýká se zvyšujícím se počtem lidí bez domova, stanová obydlí vznikají ve veřejných parcích nebo u nádraží. Podle úřadů se jedná hlavně o migranty z východu, kteří sem přišli za prací, nízký výdělek a vysoké nájmy je však dohnaly na ulice. Některé části Berlína proto platí bezdomovcům lístky na autobus, aby dobrovolně odjeli zpět do své země.

Klaus je také migrant, který do země přišel už v roce 2002. Dnes mluví dobře německy, práci však nemá. "Život na ulici představuje křehkou hranici mezi přežitím a smrti, musíte vypadat dost čistě, aby ostraha v supermarketu vás nevyhodila, když jdete směnit lahve, ale zároveň ne moc čistě, abyste nepoutali pozornost, když se prohrabujete v popelnicích," radí muž.

A hlavně si musíte dávat pozor na bezpečnost. Spousta lidí se proto raději shlukuje do skupin, jenže Klaus preferuje být osamotě, protože často se opije a pak se s lidmi podle vlastních slov porve. "Je lepší být blízko policejních stanovišť, abyste si mohli zavolat o pomoc, ale taky se policistům musíte vyhýbat, jinak bude v hledáčku úřadů," řekl Klaus.

Ve městech existuje několik center, kde lidé bez domova mohou dostat pomoc a přes nos využít i volné postele k přespání, jejich kapacita je však nedostačující. "Celkem je ve všech centrech místo tak pro 1500 lidí nanejvýš," říká dobrovolnice Jo. Zdaleka to nestačí k ubytování všech lidí na ulicích, navíc přístřešky fungují jen přes zimu.

Lidé zde však na rozdíl od Klause nechtějí žít na ulici, jinou možnost však nemají. "Slyšela jsem jejich příběhy tisíckrát, přijdete o práci, umře vám partner... Může se stát cokoliv a vy přijdete o střechu nad hlavou. Spoustu z těch lidí přitom takhle nechce žít, jsou bez domova, ale cítí se být lidskými bytostmi a chtějí být respektování," řekla Jo. "Občas se váš perfektní život prostě rozpadne jako domeček z karet," dodává.

Klaus přiznává, že má problémy s alkoholem, přesto nechce do center jít a žádat o pomoc jako nějaký chudák. "Co mi vadí, jsou složitosti s papírováním. Na úřadech se na vás dívají jako na cosi nepřirozeného, jsou odtažití a mají předsudky, že každý na ulici má problémy s drogami nebo alkoholem. To je možná můj případ, ale rozhodně ne nás všech. Úředníci nechápou, že problémů mají lidé spousta a občas to není jejich vina, že skončí venku," tvrdí muž.

"Všichni mluví o tom, že v Německu je dobře. Naše ekonomika roste, máme nízkou nezaměstnanost. Nikdo nechce mluvit o chudobě, ale ta je tady reálnější než cokoliv jiného," stěžuje si Jo. Narůstající náklady, ale stagnace platů těch nejchudších způsobuje právě bezdomovectví, které se v Berlíně rozmáhá. Na ulicích přitom už nekončí jen jednotliví muži, ale mnohem častěji taky ženy nebo dokonce celé rodiny.