Berlínskou zeď dokončili před 65 lety. Překonat se ji pokusily tisíce lidí

Berlínská zeď se začala stavět 13. srpna roku 1961 a již za pár dní, 18. srpna téhož roku, byla hotová. Oficiálně úřady pod vlivem sovětského bloku zeď nazývaly jako „protifašistický ochranný val“, tedy jako bariéru sloužící proti vniknutí fašistických spiknutí, které by snad chtěly rozvrátit stávající komunistický stát. Ve skutečnosti ale měla Berlínská zeď jiný úkol: zabránit obyvatelům východního Berlína odejít na západ, za vysněnou svobodou. Již v 50. letech se tomu snažila vláda východního bloku neustále zabraňovat, ale uprchlíků bylo stále mnoho. Skutečné účinné opatření před emigrací tak měla představovat právě Berlínská zeď. Zároveň se stala jakýmsi hmotným symbolem tzv. železné opony, tedy hranice mezi západními zeměmi a státy pod vlivem sovětským za studené války.

Berlínská zeď, to nebyla jenom prostá betonová stěna. Musela za každou cenu zabránit útěku lidí, a tak ji doplňovaly ostnaté dráty, zázemí pro pohraniční stráž, protitankové překážky či strážní věže. Kromě vojáků tu hlídali také psi. Takto zabezpečená bariéra dosahovala délky 165 kilometrů.

Lidé z východní, tedy sovětské sféry vlivu, ovšem chtěli na západ i po dostavění Berlínské zdi. Betonová bariéra jim zkrátka nevzala touhu po svobodném životě, spíše naopak. Jejich snahy o útěk tak nepřestaly, ovšem ve většině případů končily nezdarem. Nejvíce pokusů o útěk bylo zaznamenáno krátce po dokončení zdi, kdy mnoho lidí využívalo příležitosti, že zeď ještě neměla dostatek nepřekonatelných překážek. Za osmadvacetiletou existenci Berlínské zdi se ji pokusilo překonat přes sto tisíc osob, podařilo se to asi jenom pěti tisícům. Kolem dvou set si vyžádala Berlínská zeď obětí. Území kolem ní bylo totiž nepřetržitě hlídáno pohraniční stráží, která prchající osoby bez milosti střílela. Dle oficiálních záznamů zastřelila poprvé uprchlíka jen pár dní po dostavění zdi: 24. srpna 1961. Poslední oběť u Berlínské zdi padla 5. února 1989. Počet vězněných obyvatel za pokus o útěk byl také vysoký. Za mřížemi, nejčastěji na dobu dvou let, skončilo asi 75 tisíc osob, a to s proviněním „nedovolené opuštění republiky“.

Způsoby, jakými se lidé pokoušeli překonat Berlínskou zeď, byly různé. Žena jménem Ida Siekmannová bydlela v roce 1961 v domě, jehož okna směřovala na západní stranu. V zoufalé snaze dostat se na svobodu skočila krátce po dostavění zdi ze třetího patra, do svobodné zóny ovšem dopadla mrtvá, a tak se stala vůbec první zaznamenanou obětí.

Muž jménem Horst Klein při překonávání Berlínské zdi musel vyvinout až artistické dovednosti. Protože byl zkušeným provazochodcem, rozhodl se překážku zdolat po starém a nefunkčním elektrickém vedení, jehož dráty vedly ve výšce 20 metrů. A povedlo se mu to! Pohraniční stráž si možná ani nevšimla, že jim někdo ze země prchá přímo nad jejich hlavami! Roku 1983 se nad hlavami strážců dostali přes Berlínskou zeď také Holger Bethke a Michael Becker. Ti se z okna domu sousedícího s betonovou hranicí spustili lanovým skluzem. A nad Berlínskou zdí putoval i o pár let později, roku 1989, bratr Holgera Egbert. Ten překážku přeletěl v ultralehkém letounu.

Velmi často se lidé snažili za Berlínskou zeď dostat podzemním tunelem, vyhloubeno jich bylo kolem sedmdesáti a několika stovkám osob přinesly vytouženou svobodu. Tunely si hloubily různé věkové skupiny – od studentů po důchodce. Studenti vykopali tunel o délce 135 metrů v hloubce šesti metrů za zhruba půl roku. Následně se díky němu v polovině září roku 1962 dostalo na západ 29 osob. O několik měsíců dříve, v květnu 1962, si skupina důchodců vyhloubila také tunel, a to o délce padesáti metrů za pouhých 16 dní! I senioři se tehdy úspěšně dostali za hranice.