Merkelová už není z teflonu: Koaliční jednání odhalila úpadek kancléřky i tradičních stran

CDU přišla o klíčové ministerstvo financí, které připadne sociální demokracii (SPD), a také o resort vnitra, který bude spravovat bavorská CSU. Sociální demokraté mají také významná ministerstva zahraničí a práce, a to přesto, že v zářijových parlamentních volbách dostali o 12,4 procentního bodu méně hlasů než CDU/CSU.

Ještě před pár lety by něco takového bylo nepředstavitelné, od té doby ale Merkelová přišla o velkou část své politické autority v důsledku migrační krize, loňského volebního neúspěchu i krachu prvního vyjednávání o vládě se svobodnými demokraty (FDP) a Zelenými. Při koaličních rozhovorech, jež skončily ve středu, ji tak podle pozorovatelů nezbylo než ustoupit požadavkům ostatních, jinak by nová vláda nevznikla.

V programové oblasti to takový problém nebyl, protože, jak poznamenává politolog z univerzity v Giessenu Eike-Christian Hornig i jeho kolegové, Merkelová posunula CDU výrazně do politického středu. Dnes už nemá vyhraněné priority, a většinu hlavních programových sporů tak mezi sebou vedly CSU a SPD. Pro tyto dvě strany bylo koneckonců prosazení priorit naléhavější než pro CDU. Křesťanské sociály na podzim v Bavorsku čekají zemské volby, a potřebují proto pádné argumenty, proč by jim voliči znovu měli dát důvěru. Vedení sociálních demokratů zase musí straníky přesvědčit o tom, že výsledky vyjednávání stojí za to, aby je v referendu podpořili.

Oslabení dlouholeté kancléřky silně vnímají jak německá média, tak veřejnost. Průzkum pro deník Die Welt ukázal, že 63 procent Němců má pocit, že koaliční rozhovory Merkelovou oslabily, o opaku je jich přesvědčeno jen 16 procent.

Budoucnost Merkelové i tradičních stran nejistá

Zejména SPD, která je ve vztahu k pokračování dosavadní vlády hluboce rozdělená, totiž v posledních dvaceti letech vykazuje prakticky nepřetržitě sestupný trend. To byl také jeden z důvodů, proč její šéf Martin Schulz chtěl původně po volbách odvést stranu do opozice.

Argumentoval stejně jako někteří pozorovatelé tím, že působení ve velké koalici, která byla ve spolkové republice naprostou výjimkou až do roku 2005, kdy se vlády ujala Merkelová, jeho stranu oslabuje, a naopak posiluje okrajová uskupení. Potvrzují to i výsledky voleb z let 2009 a 2017, kdy CDU/CSU i SPD z velké koalice vyšly oslabené. Nikdy to nebylo lépe patrné než loni, kdy obě strany dosáhly historicky špatných výsledků, když dohromady ztratily téměř 14 procentních bodů, zatímco pravicově populistická Alternativa pro Německo (AfD) se ziskem 12,6 procenta hlasů poprvé vstoupila do parlamentu.

Nyní se už AfD pohybuje kolem 14 procent, zatímco strany velké koalice jsou v některých průzkumech dohromady pod 50 procenty. V případě vzniku další velké koalice bude navíc AfD nejsilnější opoziční stranou ve Spolkovém sněmu, a bude tak mít možnost v rozpravách vždy jako první reagovat na vládní návrhy.

CDU/CSU i SPD sice dávají hlasitě najevo, že nebudou vládnout tak, jako dosud, jejich koaliční smlouva počítající se štědřejšími investicemi do některých oblastí ale nepřináší zásadní reformy. Vize, jak poznamenávají mnozí komentátoři, vznikající vládě - kterou možná více než společné cíle sbližuje obava z předčasných voleb - chybí.