Turecko na rozcestí: Jakým směrem se vydá kandidát na členství v EU pod vedením Erdogana?

Podle informací se Erdoganovi podařilo zvítězit v prvním kole prezidentský voleb těsnou absolutní většinou. Jeho vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) a její ultranacionalistické křídlo získaly společně většinu v tureckém parlamentu, do nějž je pro politické strany velmi obtížné se dostat, neboť uzavírací kvórum činí 10 % v porovnání s českými 5 %.

Finální výsledek prezidentských a parlamentních voleb bude sice zveřejněn až začátkem července, ale neočekává se žádná výrazná změna, která by nějakým způsobem ovlivnila rozložení politických sil. Erdoganův hlavní soupeř Muharrem Ince sice připustil možnost zmanipulovaných voleb, ale zároveň připomněl, že by Erdogan vyhrál tak, jako tak. 

Turecká republika, nyní zcela pod vedením Recepa Tayyipa Erdogana, kterého by mohl jako prezidenta disponujícího veškerou výkonnou mocí oslabit pouze parlament, v němž však ale získal většinu, se nyní nachází na rozcestí, kdy se může vydat pěti směry. Na otázku, který z nich to bude, neexistuje jednoznačná odpověď.

Toto se jeví jako nejpravděpodobnější možný scénář, neboť Erdogan, který působil celých 12 let ve funkci tureckého premiéra, se už po nástupu do prezidentského úřadu netajil tím, že by rád do svých rukou koncentroval veškerou výkonnou moc. Z tohoto důvodů je tedy možné, že Erdogan jako prezident, na němž nyní stojí a padá sestavování příští vlády, maximálně využije veškerých svých pravomocí, aby upevnil svojí moc. Tohle je jeden z nejhorších možných scénářů, před nimiž varovali Erdoganovi odpůrci už před ústavním referendem v roce 2017, v němž většina Turků podpořila přechod na prezidentskou republiku. Erdogan bude moct stejně jako americký prezident vládnout pomocí dekretů.

Pejorativní výraz "turecké hospodářství" zná asi každý z nás a právě jeho smysl by se mohl stát Erdoganovou Achillovou patou. Pokud si bude chtít Erdogan i ve svém druhém volebním období udržet důvěru tureckých voličů, bude se muset vyrovnat se špatnou ekonomickou situací, do níž se Turecko dostalo během jeho vlády. Erdoganovy kroky jsou nyní ostře sledovány ze strany zahraničních investorů, které děsí jeho přístup k hospodářské a měnové politice, kdy prosazuje větší státní účast a omezení nezávislosti centrální banky.

Před volbami téměř nikdo nevěnoval moc velkou pozornost krajně pravicové Nacionálně činné straně (MHP), která úzce spolupracuje se Stranou spravedlnosti a rozvoje. Podle prvních odhadů se její volební zisk měl pohybovat v rozmezí 6-8 %, což by jí nezaručilo křesla v tureckém parlamentu. Navíc by se jedná se o pokles z 12 %, které měli turečtí ultranacionalisté v listopadu 2015. Nakonec však MHP získala svých 11 % a Erdogan se tak může opřít o podporu jejích poslanců. Tak jako tak však bude muset hledat programové kompromisy. To, že se Erdogan bude muset opírat o hlasy jiné politické strany, však stále ukazuje, že jeho moc není tak úplně nedotknutelná, a že je stále na někom závislý.

Toto se jeví jako nejlepší možná varianta. Turecko si navzdory Erdoganovu vítězství zachová svůj demokratický ráz. Ostatně je třeba připomenout, že prezidentská republika neznamená nutně autoritářství, či dokonce totalitu. Například Rusko je považováno za autoritářský režim, ačkoliv se jedná o poloprezidentskou republiku, kdy je výkonná moc rozdělená mezi prezidenta a premiéra.

To, že Erdogan vyhrál pouze těsně, a že hrozil jeho postup do druhého kola, což by bylo pro něj svým způsobem ponižující, ačkoliv by v něm vyhrál, lze považovat za úspěch. Turecké opozici se podařilo přitáhnout na svojí stranu miliony nových podporovatelů, kteří s Erdoganovým režimem nesouhlasí. Na rozdíl od ruského prezidenta Vladimíra Putina stojí proti Erdoganovi ještě pořád relativně silná opozice.

Dalších z horších variant, jimiž se může Turecko vydat cestou k neliberální demokracii a autoritářství, je, že Erdogan ovládne veškerá média, jichž bude využívat k manipulaci voličů, aby volili jeho a Stranu spravedlnosti a rozvoje, případně Nacionálně činnou stranu. Jedná se svým způsobem o stejnou metodu, jíž využívá nejen ruský prezident Vladimír Putin, ale například i maďarský premiér Viktor Orbán, kterému se tímto způsobem podařilo přesvědčit voliče, že jedině on je tou správnou variantou. Pokud nebudou mít všechny politické strany a osobnosti vyvážený prostor v médiích, nelze volby považovat za vyrovnaný a objektivní výsledek skutečných politických nálad v dané zemi.