Dětské otroctví v Německu? Z drastických příběhů chovanců mrazí

Ta výše zmiňovaná paralela s Irskem, kterým nedávno otřásl skandál v souvislosti s takzvanými Magdaleninými prádelnami a sexuálním zneužíváním dětí ze strany katolických kněží, je příhodná. Ještě donedávna se jednalo o tabuizované téma. Podobně, jako byla poslední Magdalenina prádelna uzavřená až v roce 1996, i v dnešním Německu se o obětech nelidského zacházení v církevních diakoniích a dětských domovech začalo mluvit až teprve nedávno. V roce 2010 se totiž spolkový sněm rozhodl přiznat odškodnění 30 tisícům bývalým chovancům ve výši 120 milionů euro. Podle statistik se však v zařízeních tohoto typu nacházelo během 50., 60. a 70. let minulého století cca 800 tisíc nezletilých chlapců a dívek.

Děti a mladiství umístění do nikoliv nápravných zařízení, nýbrž křesťanských domovů spravovaným katolickou a luteránskou církví, se často stávaly oběťmi nelidského zacházení v podobě nepřiměřených fyzických trestů, nucené izolace, sexuálního zneužívání a vykořisťování. Nutno zmínit také, že mnohé z těchto domovů byly zřizovány samotným státem, tedy Západním Německem, svobodnou zemí, o níž snili mnozí Východní Němci.

Téma poválečných koncentračních táborů pro děti tehdy otevřela Antje Vollmerová ze Strany Zelených, podle níž bylo zapotřebí, aby Německo konečně udělalo tlustou čáru nejen za svojí předválečnou a válečnou minulostí, nýbrž i za tím, co se dělo po skončení války ve zdánlivě svobodné zemi, která prostřednictvím špatně nastaveného systému péče o mládež, zděděném po nacistech, doslova mrzačila duše nezanedbatelného počtu nezletilých dětí.

Německý magazín Der Spiegel, který jako první otevřel téma násilí v německých křesťanských diakoniích v roce 2003, došel k závěru, že děti, které si těmito zařízeními v letech 1945-1970 prošly, mají za sebou zkušenosti s trestáním za ty sebemenší prohřešky, jimiž bylo i plýtvání mýdlem, nebo příliš hlasité smrkání.

Jedna z obětí, která si nepřeje být jmenována, v rozhovoru pro rozhlas přiznala, že standardním trestem za neuposlechnutí pravidel bylo nucené bdění. "Nařídili vám se svléknout a stát na studené chodbě tak dlouho, dokud se nerozsvítí první svíčka, což bylo až ráno," přiznal dotyčný chovanec, který si přeje zůstat v anonymitě. 

Nucená práce spočívala převážně v kopání příkopů, těžbě rašeliny, zahradních a stavebních pracích. V případě dívčích zařízeních byly nejčastějšími druhy prací praní a žehlení. Ve všech případech se jednalo o neplacenou pracovní sílu, a tudíž tato zařízení měla velmi pozitivní dopad na tehdejší západoněmeckou ekonomiku. Levně zpracované materiály, či vyprané a vyžehlené prádlo mohly být prodávány za enormně nízké ceny.

Nyní šedesátiletá Eleonore Flethová byla poslána do křesťanské diakonie jako mladistvá. V rozhovoru přiznala, že jí zkušenost s pobytem tam poznamenala natolik, že si nebyla ani schopná vybavit svůj předchozí život doma, na svobodě. Když se odtamtud dostala, trpěla depresemi a klaustrofobií, které je provází až dodnes. 

Důvodem, proč byly západoněmecké děti a mládež posílány na dlouhá léta do těchto zařízení, byly malicherné. Z dnešního pohledu by se jednalo o drobné prohřešky související s pubertou. Například jedna patnáctiletá dívka se do církevního zařízení dostala jenom proto, že strávila noc se svým klukem namísto, aby se vrátila domů. Její matka neváhala vyrozumět úřady péče o mládež, že je její dcera nebezpečná pro společnost i sama pro sebe. Mnohé z těchto dětí se pak bály mluvit o svých zážitcích ze strachu z diskriminace a nepochopení ze strany veřejnosti i rodiny. Jiné se po propuštění dokonce odmítly vrátit ke svým rodičům, kterým vyčítaly, že je do takových zařízení vůbec nechali umístit.

V roce 2015 se v kinech objevil celovečerní film Freistatt, v němž mladý herec Louis Hoffman vykresluje příběh Wolfganga Rösenkottera, který strávil v křesťanské diakonii Freistatt cca dva roky. Jak už vysvětleno, tak i ve filmu se důvodem pro umístění čtrnáctiletého Wolfganga stal fakt, že příliš provokoval svého nevlastního otce, který se jej chtěl zbavit. Zkušenost z Freistattu a hlavně nepochopení ze strany matky, u níž po jednom ze zdařilých útěků hledal záchranu, jej poznamenaly natolik, že už nebyl schopen vrátit se k normálnímu životu. Po náhlé smrti svého otčíma se odmítne vrátit ke své matce a vydává se vlastní cestou někam do neznáma. Skutečný Wolfgang Rösenkotter se taktéž nechal slyšet, že nedokázal své rodině odpustit, že mu nevěřila jeho příběhy o tyranii ve Freistattu.