Sázka španělského krále Juana Carlose

Tři pilíře, na nichž španělský politický systém spočívá od postfrankistického přechodu (1976-1981), jsou dnes zásadně zpochybňovány. Prvním je zjevně monarchie. Po desetiletí byla koruna nejváženější institucí Španělů. Juan Carlos ji svou rolí v přechodu k demokracii dokázal všem politickým silám nejprve vnutit a pak ji učinit populární.Na tyto časy v zemi, kde je monarchistický proud historicky rozdělen a zpochybňován, zbývá už jen vzpomínka. V průzkumech veřejného mínění klesá popularita monarchie volným pádem. Na vině je nepochybně skandál kolem nadace Noos, který propukl v roce 2010 a který se týkal korupce a zpronevěry státních peněz. Obviněn byl králův zeť Iňaki Urdangarín, dcera Juana Carlose Cristina byla obvinění zproštěna. Případ ukázal, že monarchie je zasažena jedem korupce stejně jako jiné instituce. Dokonce sám král se stal v roce 2012 terčem kritiky, když vyšlo najevo, že se v době hluboké ekonomické krize vypravil na lov slonů v africké Botswaně.V důsledku tohoto odklonu od koruny zesílilo v posledních letech republikánské cítění. Jeho vyznavači, jako jsou ekologičtí komunisté ze strany Sjednocená levice a "pobouření" z hnutí Podemos, neměli daleko k tomu, aby požadovali referendum o zrušení monarchie.Druhým otřeseným pilířem monarchie je územní uspořádání země. Režim autonomie zemi vysoce decentralizoval a poskytl regionům pravomoci a schopnost podporovat identitu "národností", které podle ústavy Španělsko tvoří. Tento režim byl také jedním z největších kompromisů postfrankistického přechodu. Umožnil soužití Kataláncům stejně jako Baskům.Dnes je však tento teritoriální kompromis rozmetán na kusy. O svrchovanosti, ne-li separatismu, se hovoří v Katalánsku a vláda v Barceloně směřuje k institucionální zkoušce sil s Madridem ohledně uspořádání referenda o sebeurčení letos v listopadu. Baskická národní strana (PNV) zase připomněla, že baskická otázka není podle ní vyřešena.Třetím pilířem španělského politického modelu je systém dvou stran. I ten je zpochybněn. Ve volbách do Evropského parlamentu z 25. května získaly dvě velké strany, které se od 80. let střídají u moci (konzervativci z Lidové strany a socialisté z PSOE), dohromady méně než každého druhého voliče, zatímco před pěti lety obdržely ještě více než 80 procent hlasů. Staly se obětí vlastních chyb a radikální kritiky ze strany hnutí "pobouřených", které pranýřuje především způsob vládnutí zemi.Zpochybnění dvou velkých stran je pro politický systém tím spíše destabilizující, že jejich moc, více než jinde v Evropě, je silná díky slabým institucím. Četné korupční skandály, které jimi dnes otřásají, se mohly do takové míry rozvinout kvůli absenci či slabosti kontrolních mechanismů na místní i celostátní úrovni.Král Juan Carlos se svou abdikací pokusil vymanit španělské instituce z této spirály dezintegrace: jeho cílem je umožnit Felipemu dosednout na trůn, dokud to ještě je možné, a nechat obě velké strany schválit zákonnou normu o nástupnictví, dokud na to ještě mají sílu. A konečně doufá, že jeho syn dokáže ztělesňovat stabilitu a jednotu země. Nová generace bude muset mít nepochybně notnou dávku politické zručnosti, jakou sám Juan Carlos prokázal po smrti diktátora Franciska Franka.