Předsednictví v EU přebírá Itálie, má ambiciózní program

V polovině července má europarlament potvrdit rozhodnutí většiny členských zemí, že v čele komise stane po Josém Barrosovi někdejší lucemburský premiér Jean-Claude Juncker. Pak se několik měsíců bude domlouvat složení celé komise. Práce by se poté, co je potvrdí poslanci, měli eurokomisaři ujmout na podzim.

Přesto se Itálie, vedená proevropským premiérem Matteem Renzim, profiluje jako země s poměrně ambiciózním předsednickým programem. Jeho významnou částí je snaha podpořit rozhýbání evropského hospodářství.

Už několik týdnů sílí v EU debaty o možné pružnější interpretaci unijních fiskálních pravidel tak, aby umožňovala větší podporu hospodářského růstu.

Podobný nový přístup Římu s jeho ekonomickými potížemi vyhovuje - podpora růstu a tvorby pracovních míst je jednou z často zmiňovaných priorit nového předsednictví.

Zabývat se Italové také chtějí podporou financování ekonomiky a fungováním mechanismů měnové unie. Soustředit se musejí též na vznikající bankovní unii. A za italského předsednictví se bude řešit rovněž unijní rozpočet na příští rok.

S ekonomikou ovšem souvisí i nyní aktuální téma energetiky. V říjnu bude evropský summit diskutovat o energetickém a klimatickém balíčku, tedy o plánech unie na snižování emisí skleníkových plynů.

Věc je ale spojena také s energetickou bezpečností a trvající vysokou závislostí některých evropských zemí na dovozu zemního plynu z Ruska. To je problematická věc především v důsledku nynější ukrajinské krize. EU proto hledá cesty, jak tuto závislost snížit.Italští diplomaté převezmou řízení unijních schůzek a jednání s Evropským parlamentem od Řeků. Oba středomořské státy trápí problém nelegální migrace především z Blízkého východu a Severní Afriky. Způsob, jak EU na tento problém reaguje, a především jeho změna je dalším velkým okruhem, na který se chce Řím zaměřit.

Itálie je - pokud se týká unijního předsednictví - jednou z nejzkušenějších zemí. Pomyslného kormidla EU se ujímá od roku 1959 už po jedenácté.

V USA i v Evropě se čím dál více ozývají hlasy požadující zpřísnění imigrační politiky. Argumenty jsou vcelku jednotné, opírající se o tvrzení, že vyspělé státy (v tomto případě tedy USA a státy EU i mimo ni) nemůžou v žádném případě takový nápor cizinců zvládnout. Dále tito lidé hlásají, že cizinci přicházejí povětšinou z chudších zemí, jsou ochotni pracovat za menší mzdu a trpět delší pracovní dobu. Tato jejich tvrzení se určitě z velké části zakládají na pravdě, ale otázkou je, zda vlády jednotlivých států nemají jisté „páky" na to, aby omezily práci na černo a více dbali na dodržování zákonem dané pracovní doby.

Stručně řečeno, cizinci berou občanům daného státu práci a ti jsou touto skutečností omezováni. Frustraci a větší vášně v tomto ohledu prohlubuje dále fakt, že samotní Evropané mají problém s tím najít práci. Zejména mezi mladými lidmi je situace již opravdu kritická.

Nicméně není se co divit, velké podniky směle přesouvají svou výrobu do zemí, kde je právě pracovní síla levná. Tam, kde svou výrobu nepřesouvají či ani tento přesun neuspokojí tamní poptávku nezaměstnaných, lidé ze zoufalosti a v naději migrují do států vyspělých. Ale v těchto vyspělých státech se již vytvořila propast, obrovský přesun do terciálního sektoru a odliv průmyslové výroby a postupný zánik výroby zemědělské vytváří problém. Problém vysoké nezaměstnanosti. Jedinou možností pro samotné Evropany již zbývá rekvalifikace a dlouhé dojíždění za prací. Samotní Evropané se to již pomaličku učí, nicméně je to pro ně změna, nejsou zvyklí za prací cestovat, měnit během života obor a vydat se novým směrem.

Cizinci tento problém nemají, cestují za prací přes půl zeměkoule běžně, taky se velice rychle přizpůsobují velice dynamickému trhu práce. Jednoduše řečeno, jsou schopni lépe reagovat na požadavky globalizovaného a neregulovaného trhu. Ve svých zemích jsou na tom tak bídně, že je to často otázka přežití nejen jejich, ale i jejich rodin. Důkazem toho jsou obrovské sumy remitencí, což jsou peníze, které cizinci posílají ze zemí, do kterých imigrují domů své rodině.

Demografové předpokládají, že do roku 2050 se v nejlidnatějších částech světa populace zdvojnásobí. Těmito oblastmi mám na mysli především oblast Indického subkontinentu a pás střední Afriky. Indie se sice stává ekonomickou velmocí, nicméně ekonomická síla neznamená, že uspokojíte tak početnou populaci. Střední Afrika není ani ekonomicky silná, nemůže tedy v tomto případě ani pomýšlet na uspokojování potřeb svých obyvatel.

Pokud se tedy lidé v rozvinutých státech rozhodnou své hranice pro tzv. ekonomické migranty na dobro uzavřít, tito lidé budou nuceni zůstat tam, odkud pocházejí, budou se tam nadále množit, přelidnění dosáhne úrovně mnohem větší než je tomu v současné době a nastane pravděpodobně katastrofa. Otázkou však zůstává, dá se tomuto předejít? V této chvíli mě napadá jediná možnost. Tou možností je zaměřit svou pozornost právě na tyto chudé oblasti, především v Africe, a pomáhat jejich ekonomickému rozvoji, uvedl server kzamysleni.cz.