Finsko má do vyrovnané země daleko. Feministka vyslala varování

Zní to neuvěřitelně. Copak existuje nějaká severská země, která by na tom byla, pokud jde o ženská práva, bídně? Vždyť si je všechny každý automaticky spojuje možná až s příliš vypjatým feminismem, který dokáže udělat šrámy na duši nejednomu muži nostalgicky vzpomínajícímu na "staré dobré časy", kdy byl pánem tvorstva. Do takové společnosti mají však Finové navzdory mladé premiérce a hodně daleko.

Důvodů je nesčetně. Hlavní spočívá v tom, že Finsko není tak úplně považováno za součást Skandinávie. Značnou část jeho historie, zejména během 19. století, ovlivnilo Carské Rusko, s nímž v té době bylo v personální unii, a jemuž ostatně vděčí i za svojí nezávislost na Švédsku. Dalo by se tedy říci, že se jedná o směs seversko-ruské kultury.

Volební právo získaly finské ženy v roce 1906, ale pouze za podmínky ekonomické soběstačnosti. Měly ho tedy v podstatě jenom na papíře, protože většina z nich byla závislá na svých mužích. K jejich skutečné emancipaci došlo až po Zimní válce, kdy se musely zapojit do pracovního procesu, aby splatily dluh vůči Moskvě. Staré pořádky, kdy žena byla v domácnosti, zatímco muž vydělával peníze, se už znovu neobnovily.

Navzdory tomu všemu se ale nedá říct, že by ve Finsku platila skutečná genderová rovnost, jak by si mnohé feministky jistě přály. Ve finské společnosti jsou stále zažité představy o tom, co je vhodnější pro muže a co pro ženu. I rozdíly v odměňování za stejně vykonanou práci jsou pořád znát. Nedávný průzkum dokonce potvrdil, že jsou na tom Finové hodně špatně, pokud jde o práva žen. Nedávná kampaň MeToo potvrdila existenci případů legitimizace sexuálního harašení.

Samozřejmě, že mladá a progresivní předsedkyně nové finské vlády, na níž se podílí pět žen (Pozn.: Ve vládě Andreje Babiše jsou tři ženy, z nichž dvě Alena Schillerová a Marie Benešová, ovládají silové resorty - finance a spravedlnost), je dobrou zprávu. Nemělo by se ale usínat na vavřínech. Ženy mají ve finské politice podporu, ale i tak to stále není úplně ono. Marinovou čeká ještě spousta práce.

Nelze se tedy radovat předčasně. I v USA měli Afroameričané po zvolení Barracka Obamy americkým prezidentem velké oči. Sice toho udělal, pokud jde o práva marginalizovaných skupin obyvatel, hodně. Nicméně následný vývoj ukázal, že tomu tak nemusí být pořád. Vzápětí ho v Bílém domě vystřídal republikánský kandidát Donald Trump, ačkoliv se očekávalo jasné vítězství jeho sokyně Hillary Clintonové.

Ostatně Finové už jednou měli ženu prezidentku. Levicová Tarja Halonenová jí byla zvolená v roce 2000. O šest let později znovu obhájila svůj mandát, ale pak jí vystřídal Sauli Niniistö, starší muž z konzervativní Národní koaliční strany. Svým způsobem se jednalo o typický americký scénář. V celé Evropě je navíc znatelný pokles preferencí levicových stran. Lidé mají v dnešním nejistém a uspěchaném světě často tendenci poptávat politiky, kteří volají po jistém návratu ke starým pořádkům.

Ani Finsko není tomuto jevu imunní. A proto bez ohledu na složení současné vlády, nelze pochybovat o návratu patriarchátu, jemuž přispěje starší mužský kandidát reprezentující konzervativní hodnoty. Zapomínat by se také nemělo na fakt, že se na minulých finských vládách podíleli euroskeptičtí a protiimigrační Praví Finové. 

"Starým dobrým časům", po nichž pravicoví voliči tak moc touží, skutečně zvoní hrana. Alespoň pokud o nich mluvíme v pravém slova smyslu. Zvolení Marinové do čela finské vlády to jasně potvrzuje. Politika už dávno není výhradně mužskou záležitostí. Finsko je skutečně v tomto směru pravou a nefalšovanou severskou zemí, jíž není rovnostářství cizí, ale přesto by se nemělo zapomínat, že tomu tak nemusí být napořád.

Nemělo by se takříkajíc slavit předčasně. Nejmladší premiérka, která navíc vyrostla v rodině se dvěma matkami, bude mít velmi ztíženou pozici. S velkou pravděpodobností se stane předmětem útoků z pravé a konzervativní části politického spektra. Záleží pouze na tom, jak obstojí. Nezbývá než jí tedy držet palce.