Francii kvůli strachu z vítězství Le Penové rychle rostou úroky na dluhu

Le Penová sice už odložila svoji vyhroceně euroskeptickou rétoriku, ale i tak investory leká. Neví totiž přesně, kam až by mohla zajít. Le Penová podle předvolebních průzkumů stahuje náskok stávajícího prezidenta Emmanuela Macrona, neboť veřejnost oslovuje slibem srazit ceny pohonných hmot a zdanit velké energetické společnosti.

Úrok na francouzském vládním dluhu má našlápnuto, aby rostl pátý měsíc v řadě. To se nepřihodilo dokonce více než deset let. Nejde ovšem jen o strach z triumfu Le Penové. Úrok stoupá také v důsledku ukončování extrémně expanzivní měnové politiky Evropské centrální banky (ECB). Ta v jejím rámci takzvaně „tiskne peníze“, miliardy a biliony eur, aby za ně nakoupila právě i francouzské dluhopisy.

Tím vytváří iluzi, že o francouzský dluh je velký zájem, protože ECB je opravdu velký kupec, s bezednou kapsou, když si miliardy eur může vždy jen tak natisknout. Mezinárodní investoři iluzi podléhají, ujištěni přítomností velkého kupce, získávají dojem, že půjčování Francii je bezpečnější, než tomu ve skutečnosti je, a zemi ochotně, a hlavně velmi levně půjčují. Pokud by ovšem velký kupec zcela zmizel z trhu, zmizí také ona iluze.

ECB od poloviny minulého desetiletí zdůvodňovala svoji přítomnost na trhu a své nákupy právě i francouzských dluhopisů tím, že se snaží dostat inflaci k úrovni inflačního cíle. Inflace v eurozóně totiž byla dlouhodobě pod cílem. Pokud je inflace pod cílem, ECB může tisknout peníze a srážet tak úrok nejen na státním dluhu. Klesá-li úrok na státním dluhu, má totiž tendenci klesat úrok také na podnikovém dluhu nebo na hypotékách. To vede k tomu, že si firmy i domácnosti více půjčují. Za půjčky více investují a nakupují, třeba nemovitosti. Což roztáčí kola ekonomiky. Ale také inflaci. Dokud byla inflace pod cílem ECB, nebyl to problém.

To se však s pandemií a nyní s válkou dramaticky změnilo. ECB už nemůže zdůvodňovat vytváření výše zmíněné iluze snahou dostat inflaci na cíl. Už je dávno nad cílem, protože inflace je nyní rekordní v dějinách. Činí 7,5 procenta, zatímco cíl odpovídá úrovni dvou procent.   

Podle včerejší zprávy Bloombergu tak ECB hledá nástroje, které by ji umožnily nakupovat dluhopisy zemí typu Francie i v čase, jako je tento, kdy je inflace výrazně nad cílem. To je ovšem zásadní zlom. De facto by šlo o neskrývané látání dluhu tiskem peněz. ECB by tak také vlastně přiznala, že už i v oněch uplynulých letech tiskla miliardy a biliony eur nejen za účelem, k němuž má zákonný mandát, tedy za účelem dosažení inflačního cíle. Ale že je tiskla také právě za účelem vytvoření zmíněné iluze. Tedy za účelem umělého snížení úroku na dluhu zemí typu Francie. Tato iluze vlastně brání rozpadu eurozóny.

Francie, druhá největší ekonomika eurozóny, patří k nejzadluženějším ekonomikám EU. Její veřejný dluh se pohybuje kolem úrovně sta procent hrubého domácího produktu, a je tedy více než dvojnásobný oproti dluhu České republiky. Pokud by předluženým zemím typu Francie, ale také Itálie či Řecka, které jsou ještě zadluženější než právě Francie, začaly rychle růst úroky na dluhu, hrozí v krajním případě bankrot některého z těchto států a rozpad eurozóny. Tomu se nyní bude snažit ECB bránit svým zmíněným novým programem. Akorát už musí shodit masku, kterou měla doposud. Už nemůže všem okolo namlouvat, že tak činí v rámci boje za vyšší inflaci, když ta je nyní nejvyšší v dějinách.

Inflace je nyní tak vysoká právě i proto, že ECB – a nejen ona, také třeba americký Fed – v uplynulých letech natiskly biliony nových eur nebo dolarů, které nyní nemají použití. Nebylo totiž vyrobeno, a zvláště v pandemii ne, odpovídající množství hodnot – zboží a služeb. Pokud peníze nemají své reálné protihodnoty v podobě zboží a služeb, stávají se z nich jen bezcenné papírky. Proto nyní kupní síla peněz klesá, což je z definice inflace. Tu pozorujeme nejen ve Francii či v Česku, ale v mnoha dalších zemích. Je to vlastně celosvětový problém.

Zemědělská produkce nebo potraviny a další věci nezdražují jen kvůli pandemii a válce. Zdražují také proto, že se i s nimi spekuluje. Jako s nemovitostmi či akciemi. Spekulace umožňují právě natištěné biliony eur či dolarů, s nimiž fondy a banky spekulují třeba na růst ceny tuny pšenice na pařížské burze. Čímž pomáhají nakonec vyhnat nahoru třeba cenu rohlíku, který si Franta Vomáčka z Karviné koupí ve večerce na růžku.