Evropa se bojí Merze. Nevěří, že s Trumpem vyjedná vyváženou dohodu

Merz v tomto týdnu přidal požadavek na obchodní dohodu s USA na agendu čtvrtečního summitu lídrů EU. Veřejně přitom kritizoval Evropskou komisi za příliš složitou vyjednávací taktiku a vyzval k větší rychlosti a jednoznačnosti. Podporu přitom podle svých slov hledá u francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a italské premiérky Giorgie Meloniové.

Napětí v Bruselu roste i kvůli hrozbě amerického „recipročního cla“ ve výši 50 %, které by se mohlo vztahovat na veškeré zboží dovážené z EU už od 9. července, pokud se do té doby nepodaří dohodu uzavřít.

Zatímco ještě nedávno se Brusel posmíval obchodní dohodě Spojeného království s Trumpem, která zakotvila základní desetiprocentní clo a jen částečné výjimky pro automobily a ocel, nyní EU zjišťuje, že se sama může ocitnout v ještě nevýhodnější pozici.

„Stále doufám, že obchodní mocnost, jakou je EU s 450 miliony lidí, má větší vyjednávací sílu než Británie,“ řekl ve středu jeden z vysoce postavených unijních diplomatů.

Podle Merze musí být nejvyšší prioritou ochrana evropského, zejména německého, průmyslu – tedy automobilového, farmaceutického, polovodičového i ocelářského. To jsou právě oblasti, kde Trump hrozí nebo už zavedl výrazná dovozní cla, s cílem přimět výrobce k přesunu výroby do USA a snížení amerického obchodního deficitu.

Ten vůči EU letos dosáhl 232 miliard dolarů, což tvoří asi pětinu celkového amerického schodku v zahraničním obchodě.

Za Merzovým tlakem stojí obava, že Brusel se nakonec spokojí s rámcovou dohodou, která zavede jednotné desetiprocentní clo, ale nevyřeší specifické sektory jako právě auta. A právě to je pro Německo červenou linií.

„Takové základní clo není to, co jsme Komisi mandátovali,“ upozornil další unijní diplomat. „Doufáme, že se pokusí najít řešení pro nejvíce zasažené sektory.“

Merzova výzva však naráží na dvě hlavní překážky. Zaprvé, vyjednávací tým EU už předem varoval, že Washington nabízí pouze omezené ústupky – například částečné snížení cel výměnou za kvóty, po jejichž překročení bude opět platit plná sazba. To se velmi podobá dohodě, kterou s Trumpem podepsala Británie.

Zadruhé, nejobtížnějším bodem je automobilový průmysl, kde Německo usiluje o zavedení mechanismu, který by automobilkám umožnil vyrovnat dovoz do USA s exportem modelů vyráběných přímo na americké půdě.

Ministryně hospodářství Katharina Reiche už s tímto návrhem navštívila Spojené státy. BMW i Mercedes-Benz mají v USA rozsáhlé továrny, z nichž exportují i do jiných zemí. Ale vzhledem k tomu, že EU každoročně do USA vyváží více než 750 tisíc vozů, panuje nejistota, zda omezené kvóty budou vůbec pro automobilky dostatečně výhodné.

Brusel mezitím doufá, že Trumpa přesvědčí vstřícnost EU v oblasti technických norem – konkrétně ochota přizpůsobit se americkým pravidlům pro autonomní vozidla. To je velký ústupek, protože podobná témata v minulosti zablokovala předchozí pokusy o transatlantické dohody.

V zákulisí roste strach, že výsledná dohoda bude jednostranná, přičemž Evropa bude muset ustoupit mnohem více než Spojené státy. „Pokud bude dohoda příliš nevyvážená, veřejné mínění v členských státech ji nepřijme,“ varoval jeden unijní úředník. Podle něj by to mohlo vyvolat silnou kritiku uvnitř Unie.

Obavy nejsou ani v samotném Německu ničím výjimečným. „Je tady stále mnoho nejistot. Nejsem si jistý, zda bude možné stihnout termín 9. července,“ uvedl Christian Forwick, ředitel pro zahraniční ekonomickou politiku německého ministerstva hospodářství.

Podle něj by bylo přijatelné mít jednotnou výši cla, pokud by přinesla stabilitu. „Ale pokud se budou cla měnit každých pár týdnů, firmy nebudou schopny plánovat,“ dodal.

„V automobilovém sektoru například existuje hrozba velmi vysokého cla – až 25 procent. Pokud na tom budeme trvat, bude to faktický konec našich obchodních vztahů.“

EU má nyní necelé dva týdny na to, aby dosáhla dohody, která zabrání uvalení drakonických cel a současně bude přijatelná pro evropské veřejné mínění. Kancléř Merz tlačí na rychlé řešení, ale tlak sílí i na unijní vyjednavače, kteří se ocitli mezi dvěma mlýnskými kameny: Trumpovým tlakem a domácími obavami z nevýhodné dohody.