Kozáci prohlásili Putina za svého cara, v Luhansku teče krev

"Nevytváříme v Donbasu žádné kozácké republiky, je to utopie. Jsme součástí ruského impéria a Putina dnes považujeme za svého cara," uvedl dnes v televizi šéf kozácké Národní gardy v Luhanské oblasti Nikolaj Kozycin. Ten měl donedávna svůj štáb ve městě Antracyt jižně od Luhansku. Kozácké jednotky si zakládají na své autonomii a příkazy vůdců "Luhanské lidové republiky" ignorují.

Podle ukrajinských médií došlo už v minulosti k několika ozbrojeným incidentům mezi kozáky a luhanskými separatisty. Ukrajinská Rada národní bezpečnosti a obrany dnes oznámila, že ve městech Stachanov a Krasnyj Luč při přestřelce mezi kozáky a soupeřícími oddíly proruských radikálů zahynulo po Novém roce 23 lidí.

Kozycin byl nucen koncem loňského roku Antracyt opustit a odjet domů do Ruska. Novinářům řekl, že je na dovolené. Podle kyjevských médií ho z Luhanské oblasti vyvezli agenti ruské tajné služby a do Donbasu se už nevrátí.

Jeho odstranění má podle analytiků posílit pozice hlavního šéfa luhanských povstalců Igora Plotnického, který je věrným spojencem Moskvy. Postupnou likvidaci jeho nepřátel potvrzuje i smrt "Batmana" Alexandra Bednova, kterou v neděli oznámily Plotnického bezpečnostní orgány. Zpráva byla ze strany povstalců prvním oficiálním signálem o sporech mezi separatisty.

Pád SSSR - návrat kozáků

Podle současných výzkumů je nejpravděpodobnější, že na formování kozáků měli podíl turkičtí kočovníci v oblasti Divokých polí (označení jihoruských a ukrajinských stepí mezi Donem, horní Okou a levými přítoky Dněpru a Desny), kteří zde pod vlivem Slovanů začali přecházet k usedlému způsobu života a zemědělství. Po válce s Poláky v polovině 17. století přijali kozáci patronát Moskvy, vysvětluje server navychod.cz. Původně slibná autonomie tzv. hejtmanského státu kozáků byla postupně omezována, až zanikla.

„Kozáctví" ve smyslu jízdních vojenských jednotek pak bylo vypočítavými ruskými cary občas oživováno, hlavně v době válek. Kozáci v Rusku plnili v 16. a 17. století zejména funkci ochrany hranic a příhraničních oblastí před nájezdy Tatarů a Nogajců. Později pomáhali při podmaňování Sibiře, Kavkazu a Dálného východu.

Při těchto příležitostech se kozákům vštěpovalo ruské vlastenectví a byli vyzdvihováni jako věrní carovi poddaní. Naposledy takto zazářili v první světové válce a na závěr „na vlastní pěst" ve válce občanské, po které byli jako „bílá" opozice na sovětském území vymýceni.

Ztráta opory a jistoty po rozpadu sice obávaného, ale velmocenského Sovětského svazu spolu s hospodářským rozkladem a růstem kriminality způsobila v mnoha lidech zmatek a frustraci. Ruská vláda zde celkem zřetelně nabízela pravoslaví se svým podřízením se světské moci a předsovětské nacionální a militární tradice. To vše je možné nalézt právě v „novém kozáctví".

Zvláštní zájem na vzkříšení kozáků měli i místní politickoekonomičtí bossové. Kozácké spolky totiž vytvářejí jakési paravojenské jednotky, které lze šikovně využít. obvykle jsou zřizované podle vojenské struktury, včetně speciálních kozáckých armádních hodností pro jednotlivé funkcionáře, a často bývají propojeny s oficiální ruskou armádou. Jejich členové chodí ve speciálních uniformách a ozbrojeni alespoň chladnými zbraněmi. Jejich hlavní náplní je mnohdy „kontrola pořádku", což probíhá formou strach nahánějících pochůzek po městě, tedy jakési domobrany. Tyto patroly někdy svévolně vykonávají například kontrolu dokladů či „šťáry" v bytech imigrantů. Fungují přitom za tichého souhlasu místních vládců, kteří za ně nenesou zodpovědnost, ale přitom je mohou řídit. Takový nájezd kozáků vyvolá mnohem silnější dojem než kontrola oficiální policií.