Lze najít účinnou taktiku proti IS? Nebo o ní někdo vůbec nestojí?

Lidé si začali klást otázky, co stojí za tím, že vojensky a ekonomicky nejmocnější země nejsou schopny se vypořádat z daného pohledu s hrstkou fanatických teroristů. Stupňující se počet náletů zdánlivě nic neřeší, jediným výsledkem po několika letech je pouze narůstající strach, který pomalu obyvatelům Evropy nedovolí jít ani na koncert nebo fotbalový zápas.

Pochopitelně každý takový stav vyvolá vedle otázek i spekulace, někdy vedoucí ke konspiračním úvahám. Jak je možné, že IS všechna ta odvetná opatření přečká a na první pohled nezlomen, snad ještě posílen pokračuje v boji a represích? Zkusme nyní společně se širokou názorovou platformou najít východisko, řešení možná naivní nebo nedostatečné, ale také do nedávné doby příliš nekomentované. Skutečně jen proto, že je zcela nesmyslné, neefektivní, nikoho nenapadlo nebo nesmělo napadnout?

Omezit financování - trestat "sponzory"

Tyto názory už se objevily a především bývalý politik lord Paddy Ashdown poukázal na propojení Islámského státu s bohatými zeměmi v arabské oblasti (Saúdská Arábie, Katar). Je vcelku pochopitelné, že každý boj něco stojí, stačí se podívat na vojenský arzenál USA a dalších zemích a nikdo snad nebude žít v představě, že to všechno vyrostlo samo ze země. A protože Islámský stát nemůže zbraně nikde vyrábět, musí je kupovat. Je tedy otázkou, zda není možné mu prostě jakýmkoli způsobem odstavit tok peněz, které k němu proudí. Může padnout námitka, že to je věc komplikovanější a zajisté se taková podpora neděje formou uhlazených bankovních transakci. Jestliže ale existují náznaky na určité vazby, pak by neměl být problém jim jakkoli zamezit. Z nedávné doby máme všichni na paměti, jak vcelku jednoduché je zavedení sankcí proti nějakému státu, který je z něčeho důvodně podezřelý. V tomto bodě ovšem zůstává otázkou, zda je vůbec zájem něco takového udělat. Padl dokonce názor, že dostat do tísně bohaté sponzory IS by znamenalo opakování roku 1974, kdy nastala celosvětová ropná krize. Pak si ale nesmíme stěžovat, že nás čeká neveselá budoucnost.

Omezit dodávky zbraní

K tomuto kroku mimo jiné vyzval někdejší prezident SSSR a ruský politik Michail Gorbačov. Už v II. světové válce bylo zřejmé, že Hitler z nemalé části netrpěl nedostatkem materiálu a mužů, ale citelně mu chyběly pohonné hmoty. Postupnými ztrátami zdrojů, například rumunských ropných polí, se jeho armáda stávala stále méně mobilní a neměla možnost včas a pohotově reagovat. V případě IS by mohlo jít o totální embargo na dodávky zbraní, provádět maximální kontroly a přísně trestat kohokoli, kdo bude zbraně teroristickým skupinám dodávat. Pokud nebudou mít extrémisté čím bojovat, asi těžko se budou bránit vyspělým bojovým technologiím luky, šípy, praky nebo klacky. Jenže jak se zdá, o zbraně nouze není. 

Je tedy otázkou, zda se nenaplňuje obava mnoha odborníků, kteří tvrdí, že válka s Islámským státem je velice výhodný obchod. Dokonce padlo přirovnání, připusťme, že poněkud bizarní, k počítačové sféře. Vývoj je tu natolik překotný, že v podstatě ve chvíli, kdy si pořídíte nový počítač, stává se zastaralým. A ve zbrojním průmyslu je to ještě více markantní. Rozdíl je pouze v tom, že rakety, samopaly a další zbraně nejsou krabice s mikrotechnikou, kterou odvezete do sběrného dvora. Stále více se šíří názor, že technicky "zastaralé" (protože stále účinné) zbraně jsou výhodným obchodním artiklem a jeho úspěšnost se zvyšuje nikoli tím, že leží ve skladech, ale jejich používáním. 

A pak je tu aspekt třetí - aby bylo možné zdůvodnit výdaje na zbrojení, musí být něčím podloženy. Využitím a ukázkou, jak důležité je mít natolik rozvinutý armádní aparát. Je až tak velkou utopií tvrdit, že ony vojenské konflikty v posledních letech jsou více či méně vyvolávány jen z tohoto důvodu? To by bylo tvrzení přinejmenším přehnané, ale počet lidí, kteří se k němu kloní, je stále větší. Padly i názory, jak je možné, že armáda, která byla schopna za jediný den obsadit Grenadu si neporadí s mnohem vyspělejší technikou s Islámským státem. A dokládají své přesvědčení tvrzením, že vlastně ani není v zájmu západních mocností spěchat nebo konflikt ukončit. Jde tu přece o velice lukrativní obchod.

Jak do toho zapadá evropská hrozba?

Jeden z přímých účastníků II. světové války prohlásil, že by chtěl být Američanem. "Vyčkávají, kdy je doba vhodná a přidají se na tu správnou stranu. Bojují tak daleko od svého domova, že se nemusí bát odvetných opatření nebo že se konflikt jednoho dne přelije na jejich území." S trochou nadsázky to můžeme přirovnat i k dnešku. Ačkoliv USA i Kanada hovoří o přijímání uprchlíků, dovedeme si s ohledem na přísnou migrační politiku obou zemí dobře představit, jak asi bude vypadat tamní utečenecká vlna. Evropané se budou muset vypořádat s otázkou, zda ony konflikty na Východě nejsou jenom plánovaným exodem a snahou ovládnout Evropu jinak, než přímým vojenským útokem. Taková prohlášení jsou stále častější a už se ani neskrývají pod opatrnou formulací. Ostatně něco podobného bylo slyšet i na posledních demonstracích k událostem 17. listopadu. 

Zda je pařížská tragédie 13. listopadu jen prvním varováním, ojedinělou akcí, která má ještě více posílit zdůvodnitelnost vojenské přítomnosti na Blízkém Východě nebo skutečnou válkou napříč národy, to v tuto chvíli není jisté. Mnohem víc je třeba si položit otázky, zda bylo učiněno opravdu vše, co by zabránilo hrozbě plynoucí ze strany existence IS, pokud bychom zkusili jít jinou cestou, možná by se IS ocitl v izolaci daleko dříve, než po soustavném bombardování, které zatím přináší jen rozpačité výsledky.