USA to přehnaly, na Sověty si dovolily moc? Odhalení Studené války

Jak mohou muži v kancelářích s právem rozhodovat o osudech těch, kteří vydávají síly v trénincích a tvrdé přípravě, víme z mnoha příkladů. Stačí vzpomenout na nejvýraznější ovlivnění v podobě OH 1980 v Moskvě a následnou odvetu o čtyři roky později v Los Angeles. Ale byl tu i případ španělských fotbalistů, kterým diktátor Franco zakázal nastoupit proti týmu SSSR, ostudné rozhodnutí FIFA, aby se kvalifikační zápas Chile – SSSR odehrál na stadionu v Santiagu, kde ještě pár týdnů předtím byli mučeni a zabíjeni chilští vlastenci. Několikrát se stalo, že „nepohodlní" sportovci nedostali vstupní víza, dokonce československý tým odstoupil z rozehraného MS v hokeji kvůli národnímu smutku po úmrtí prezidenta Gottwalda.Dalo by se říci, že tak mírumilovná hra, jako šachy, nemůže mít bouřlivé pozadí nebo dokonce politický podtext. Právě přesně na den, 11. července 1972, se odehrálo klání o titul šachového mistra, které dostalo přídomek „Souboj století" a do něhož promlouvaly politické vlivy dvou znepřátelených velmocí víc než důrazně. I proto je označován jako nejvyhrocenější a nejkontroverznější sportovní událost v době Studené války.

Ruská dominance na šachovém poli byla trnem v oku především Američanům. Když se vynořil nadějný mladík Robert James „Bobby" Fischer (1943-2008) o němž se hovořilo jako o nevšedním talentu, zdálo se, že by se mohly prolomit ledy. Fischer skutečně ukázal mistrovské umění a prodral se do pozice vyzývatele. Na vysvětlenou – adepti na mistrovský titul se ve vybraných turnajích utkají mezi sebou a vítěz pak je oprávněn vyzvat k boji o šachovou korunu úřadujícího mistra světa.Tím byl o šest let starší Boris Vasilijevič Spasskij (1937). Měl za sebou jeden neúspěšný pokus o mistrovský titul, který prohrál s Tigranem Petrosjanem, ale v roce 1969 už se stal desátým šachovým šampionem. Výzva Bobbyho Fischera přišla v roce 1972 a ze strany USA i SSSR byla všeobecně vnímána jako možnost bez hlomozu zbraní dokázat převahu té či oné strany. Přitom SSSR v té době v některých sportovních odvětvích pšenka nekvetla – po dlouhé době prohráli hokejisté mistrovský titul, fotbalisté neuspěli ve finále ME v kopané. Spasskij se tak měl stát tím, který pošle Američany do kolen, protože ti vytvořili kolem Fischera aureolu neporanitelnosti. Devětadvacetiletý rodák z Chicaga si ale svou pověst zasloužil. Čím víc se blížilo utkání, hrané na 24 partií, bylo více a více jasné, že tohle nebude obyčejný duel o šachového krále.

Na scéně KissingerJenže Fischer byl nejen génius, který ve 14 letech vyhrál americké mistrovství, ale také značně nevyrovnaná osobnost. Některé turnaje vůbec nedokončil a pořadatele šokoval obviněním, že dělají vše pro to, aby vyhrávala „sovětská mafie". Sám se označoval za její oběť a tvrdil, že je stíhán ruskými agenty. Proslul také svou „nenasytností" a turnaje opouštěl kvůli nedostatečné výši finančních náhrad. Podle jednoho pořadatele prý pronesl, že pokud chtějí mít na turnaji nejlepšího šachistu světa, nemohou šetřit (přitom v té době neměl mistrovský titul).Aby těch paradoxů nebylo málo, Fischer nebyl v hledáčku „sovětské mafie" a tím méně KGB, nýbrž ho pečlivě sledoval FBI. Důvody? Jeho matka Regina pobývala v letech 1933-1938 v Sovětském svazu, otec Hans-Gerhard bojoval v řadách interbrigadistů ve španělské občanské válce. To stačilo federální policii, aby vyhodnotila situaci tak, že Bobby je potenciálním adeptem na post ruského špióna. Krátce před mistrovstvím ale od této teze americká administrativa upustila.Fischer měl tedy vyzvat k souboji Spasského, jenže nadále pokračoval ve svých excesech. Nejdřív odmítl jet do Jugoslávie, kde se měla hrát první polovina partií, pak prohlásil, že finanční odměna ve výši 125 000 $ nestojí za účast. Apeloval na něj i ministr zahraničí USA Henry Kissinger, který v zápase viděl prestižní politické pozadí. Uspěl jen částečně.

"Utkání století" bylo zpracováno i jako filmový příběh (zdroj: youtube.com)

Radioaktivní sedačky a protivné kameryCelá záležitost vypadala, že se zhroutí ještě dřív, než začne. Když bylo v islandském Reykjavíku klání slavnostně zahájeno, Fischer na něm nebyl a za stolem seděl osamocený Spasskij. To se ale nehodilo do krámu ani jedné straně, takže nakonec celou věc zachránil investiční magnát, Londýňan Jim Slater. Navýšil odměnu na 200 000 dolarů a Bobby se tak mohl vydat do islandské metropole. Ale ani tam nebyl konec jeho řádění. První partii navzdory silnější pozici po vlastní chybě prohrál, poté prohlásil, že je deprimován prostředím velkého sálu, vadí mu vrčící televizní kamery a nemůže se soustředit. Aby svá slova náležitě podpořil, ke druhé partii prostě vůbec nepřišel. Následovala kontumace, ale ani ta nevyburcovala Američana ke změně názorů. Naopak ještě přitlačil – dal šachové federaci FIDE a organizátorům ultimatum: pokud se bude hrát nadále na původním místě, odlétá do USA a dále nebude v turnaji pokračovat!Do té doby komentovala média podobné zápasy kratičkými zprávami, pouze odborné šachové časopisy přebíraly notace jednotlivých partií. Tentokrát se ale „Utkání století" dostalo na titulní strany novin. Američané trnuli, že Fischer své hrozby splní a Sověti opět budou triumfovat. Nakonec ale přišel se vstřícným řešením sám Spasskij. Ustoupil v tom, že se dějiště dalších partií přesunulo do malé zadní místnosti a souhlasil, že nebudou přítomny filmové kamery. To ale nebránilo Fischerovi, aby dál prosazoval své požadavky, například se musela před každou partií kontrolovat přístroji křesla, zda nevykazují radioaktivní záření!

Fischerův triumf – a pádZda se americkému mistrovi podařilo svého soupeře psychicky rozhodit, to je ve sféře dohadů. Každopádně Fischer vítězstvím ve 3. a 5. vyrovnal stav a šestou partii, která je označována za jednu z nejlepších, ne-li vůbec nejkvalitnější v historii, završil po 41. tahu vítězstvím, kterému aplaudovali diváci i sám Spasskij. To Fischera natolik překvapilo, že soupeře, který byl zejména americkými médii označován přímo za nepřítele, označil za velkého sportovce.Další vítězství vynesla Fischerovi náskok, který Spasskij ještě dokázal v 11. partii zkorigovat, ale 31. srpna po remíze v 21. partii získal Fischer 12,5 bodu a už nemohl být dostižen. Američané mohli jásat, že dokázali zdolat ruskou nadvládu, ale dlouho jim radost nevydržela.Fischer se sice stal oslavovaným hrdinou, praly se o něj firmy, aby propagoval jejich zboží či značky, peníze se mu jen hrnuly, vždyť poskytoval šachové lekce za „pakatel" pět tisíc dolarů. Jenže jeho kontroverzní povaha ho zároveň stála kariéru. Když měl o tři roky později obhajovat titul proti dalšímu sovětskému šachistovi Anatoliji Karpovovi, nadiktoval si takové podmínky, které by prakticky překopaly veškerá pravidla FIDE. Ta na ně nepřistoupila a Fischer se obhajoby titulu vzdal. Tím také skončila jeho šachová kariéra, na dlouhých 17 let se k 64 polím neposadil. O to víc plnil stránky bulvárních plátků – připojil se k obskurnímu náboženskému kultu Světová církev Boha, ač sám židovského původu, pronášel ostré antisemitské výroky, zpochybňoval holocaust a žádal, aby nebyl za Žida považován. Trpěl také paranoiou z komunistů a neustále sebou tahal kufřík s medikamenty, protože byl bytostně přesvědčen, že ho příslušníci KGB sledují a chtějí ho otrávit.

Boris Spasskij v době, kdy získal titul mistra světa (zdroj: Profimedia)

Ani Spasskij to neměl lehkéV očích komunistického režimu SSSR Spasskij nesplnil svůj úkol, paradoxně mu možná pomohlo, že nebyl členem KSSS. Neměl vůbec lehkou pozici, protože jeho druhá žena měla francouzský původ, neustále mu byly házeny klacky pod nohy. Říká se, že do Reykjavíku putoval s početným analytickým týmem, ale skutečnost je taková, že moskevský Sportovní výbor cestu větší části jeho doprovodu zakázal. Ještě osm let trávil v SSSR, rok po neúspěšné obhajobě titulu se stal sovětským velmistrem, ale nakonec odmítl dále snášet nepřiměřený tlak. Leonid Iljič Brežněv označil jeho svazek „komunisty s kapitalistkou" jako výsměch režimu, nicméně ho tolerovat (přitom jak jsme uvedli, Spasskij nikdy do strany nevstoupil). V roce 1981 už Boris nadále odmítl režimu poklonkovat a vystěhoval se do Francie, kde také přijal občanství. Pokud se ho dnes zeptáte na ono slavné „Utkání století", prohlásí, že jak on tak Fischer byli naprosto nezávislí. Nebyli pod dohledem a hráli sami za sebe. Co se dělo za branami sálu už šlo mimo ně.

Exhibice a smutný konecPo dvaceti letech se Fischer a Spasskij znovu sešli, tentokrát v Jugoslávii, kde mělo původní utkání začít. Exhibiční souboj mu z pětimilionové sumy vynesl dvě třetiny, ale také zásadní problém v USA. V Jugoslávii se dle embarga OSN nesměly pořádat ani sportovní akce, čímž Fischer riskoval po návratu do USA zatčení, ostatně Bobby měl v rukou dopis ministerstva financí, podle nějž mu hrozila pokuta 250 000 $ a desetileté vězení. Fischer s ním naložil po svém – před televizní kamerou dokument rozložil, několikrát na něj plivl a poté ho rozcupoval na kousky. Se Spasským si však poradil 10:5 a podle jeho vlastního vyjádření šlo o příjemné střetnutí.Horší to bylo s jeho dalším životem. Do USA se vrátit nemohl, tam mu skutečně hrozilo zatčení. Po krátkém azylu v Maďarsku se ubytoval v Japonsku a občas zajížděl na Filipíny navštěvovat svou dceru. Když došlo k událostem 11. září 2001, opět se pustil do svých obvyklých projevů. Útoky veřejně podpořil s dodatkem, že se v Americe konečně zlomí sionistická diktatura.O tři roky později putoval do vězení, protože chtěl z Japonska vycestovat s neplatným pasem. Ve vazebním středisku v Tokiu kalkuloval s možností získat diplomatickou cestou občanství v Německu, ale tomu bránily jeho antisemitské výroky. Na popularitě mu nepřidala ani prohlášení pro tisk po jeho uvěznění: „Nešlo o zatčení, to byl únos! Upekli to George Bush a premiér Džuničiró Konzumu. Jsou to kriminálníci, pověsil bych je!"Nakonec mu vyšla vstříc země, v níž dosáhl celosvětové slávy. Když poslal dopis s žádostí o politický azyl, islandská vláda mu vyhověla. Zde strávil Bobby zbytek svého života, po čtyřech letech, 17. ledna 2008 zemřel na selhání ledvin. Na rozdíl od něj Spasskij nadále žije ve Francii a pokud mu bude zdraví sloužit, dožije se příštího roku 80 let.

Záběr ze Zwickova filmu Tah pěšcem (zdroj: Bleecker Street Media)

Zápas ve světě filmuV kinematografii najdeme některé odkazy, například v jedné epizodě slavného komisaře Columba spolu soupeří americký a ruský šachista. Některé prvky z daného zápasu najdeme i ve filmu režiséra Carla Schenkela Tah jezdcem (Knight Moves, 1992) s Christopherem Lambertem v hlavní roli. Natočit film o „utkání století" chtěl v minulosti i Miloš Forman a dokonce se s Fischerem setkal v restauraci, aby tuto možnost prodebatovali. Jenže opět se projevil Bobbyho stihomam – několik hostů ho poznalo a začalo ho fotografovat, což Fischer vyhodnotil jako plánovanou akci a návštěvníky považoval za novináře, kteří měli udělat Formanovi reklamu. A bylo po projektu.Nakonec se příběh Fischera a Spasského na filmová plátna dostal, i když až v roce 2014. Režisér Edward Zwick natočil drama Tah pěšcem (Pawn Sacrifice). Doslovný překlad je rozhodně přesnější, protože znamená Oběť pěšce, což byl jeden z důležitých momentů první partie turnaje v roce 1972. Roli Fischera ztvárnil někdejší Spiderman Tobey Maguire, jeho protivníkem se stal Liev Schreiber.