Trump má pravdu. NATO je přežitkem a je třeba ho zrušit, tvrdí renomovaný magazín

Obranné aliance jsou podle definice dočasné. Podle realistické školy politického myšlení samotná koncepce dlouhodobé strukturální kooperace mezi státy je sama o sobě bizarní, o kooperaci v oblasti bezpečnosti to platí dvojnásob. Podle realistů, většina států se může snažit spolupracovat ve formě alianci kvůli krátkodobému cíli, spočívajícím v poražení společného nepřítele, jako tomu bylo ve světových válkách. Jakmile je nepřítel pryč, aliance nemají nadále smyslu. Předpokládalo se, že po skončení studené války takto pozbude smyslu i NATO. To se ale překvapivě udrželo.

NATO dokázalo svou existenci odůvodnit nalezením nových nepřátel a bezpečnostních hrozeb: šíření zbraní hromadného ničení, „darebácké státy“, „zhroucené státy“, etnické konflikty (například na Balkáně), a v neposlední řadě světový terorismus. Zvláště poslední hrozba však odhaluje základní problém NATO, související s povahou NATO. To je utvořené pro obranu proti hrozbě velké síly – tj. Německa v roce 1914, Německa a Japonska v první polovině roku 1940, SSSR během studené války a možná v budoucnu Číny. Není však utvořené pro udržování míru.

Pro řešení etnických konfliktů a terorismu jsou jiné organizace. Na etnické konflikty dohlíží OSN či Organizace bezpečnosti a kooperace v Evropě (Organization for Security and Cooperation in Europe –OSCE). Boj s terorismem se řeší na úrovni mezinárodní spolupráce národních bezpečnostních složek a tajných služeb. Kolektivní bezpečnostní organizace regulují použití síly mezi svými členy, ale nepřipravují je na obranu proti externímu nepříteli. Protože však NATO vstoupilo do řešení těchto kolektivních bezpečnostních úkolů, organizace jako OSN a OSCE byly odstaveny na vedlejší kolej.

Výsledky NATO v této oblasti jsou však dosti tristní. Mimo Balkán, který je více méně stabilní – i když konflikt zde může vypuknout kdykoliv – vojenské intervence NATO v Afghánistánu a Libyi jsou naprostými selháními. Třináct a šest let poté, co se NATO do konfliktů v obou zemí zapojilo, se tyto země stále nacházejí v značném stupni chaosu a jsou živnou půdou pro teroristy. Podle The National Interest to není žádným překvapením, vzhledem k tomu, že NATO není uzpůsobena na provádění mírotvorných operací.

Největší chyba NATO je však podle The National Interest jeho expanze. Je těžké vyvrátit tezi, že ukrajinská krize je výsledkem zasahování NATO a EU do ruských sfér vlivu. Rusko opakovaně zdůrazňovalo, že takové vměšování bude překročením červené linie. Expanze NATO navíc byla v rozporu se sliby Západu Rusku. Na základě těchto ústních záruk Michael Gorbačov dal zelenou pro rozhovory o sjednocení Německa. Odpovědí NATO bylo rozšíření NATO, a to nejenom jednou, ale dvakrát. Na summitu NATO v Bukurešti v roce 2008, prezident Bush dokonce protlačil (proti vůli Evropanů) třetí rozšíření NATO tím, že slíbil do aliance zahrnout i Gruzii a Ukrajinu. Není proto divu, že Rusko reagovalo podrážděně.

Rusko se cítí být osamělým, vyloučeným členem mezinárodní scény. Západ jej mohl tohoto pocitu zbavit, kdyby jej po skončení války začlenil do euroatlantické bezpečností architektury jako rovného člena. Namísto následování pozitivních příkladů z roku 1815 a 1945 však Západ poraženého studené války nechal osamoceného a naplněného pocitem křivdy. Místo toho, aby NATO bylo nahrazeno regionální kolektivní bezpečností organizací, Západ uměle nechal NATO v účinnosti a Rusko ponechal v temnotách. Ironií je, že díky této taktice se pobaltské státy, které se chtěly stát členy NATO kvůli vlastnímu pocitu bezpečí, cítí méně bezpečně. A toto vše bylo předpovězeno v roce 1990 odborníky na zahraniční politiku Georgem Kennanem a Paulem Nitzem.

V současnosti se členové NATO nedokáží shodnout na společné strategii a určit, kdo je největší současná bezpečností hrozba, kvůli které je aliance potřeba. Čelnou z jihu jsou znepokojeny migrací a IS, ale necítí se být bezprostředně ohroženi Ruskem. Členové z východu se cítí ohroženi Ruskem, ale jen málo IS. Nejenže neexistuje obecná shoda na hlavní hrozbě, ale mezi členskými státy (Turecko a Řecko) i uvnitř členských států (Polsko a Maďarsko) roste napětí.

Bylo by krátkozraké se spoléhat na NATO  kvůli nyní se zhoršujícím se vztahů s Ruskem, tvrdí The National Interest. Trumpův nástup k moci nabízí jedinečnou možnost pro rozchod s minulostí. Až do nedávné doby se Evropané schovávali za americkým vedením, a to nejen pokud jde o sdílení ekonomické zátěže, ale o samotnou odpovědnost. Je zarážející, že to byly USA, kdo hlavně zasáhl v roce 1990 v Balkáně, ačkoliv se jednalo o evropský problém. Následkem evropské váhavosti je, že USA si diktují podmínky, nevýhodné pro Evropu jako je např. rozšiřování NATO a rozmístění amerických protiraketové obrany. I přes svůj skepticismus se Evropa v těchto záležitostech vzdala USA.

Je otázka, zda Evropa vůbec USA potřebuje, aby se ubránila Rusku. I když evropské státy dávají v průměru mnohem méně na obranu než USA, kombinovaný evropský obranný rozpočet je 250 miliard $, což je o tři a půlkrát více než v Rusku. Rozdíl ve výdajích na obranu mezi Spojenými státy a Evropou říká více o Spojených státech než o Evropě. Bez NATO a jeho rozšiřování diktovaném USA, Evropa si zajistí bezpečnější budoucnost, tvrdí The National Interest.