Proč existuje takový strach z ruského vpádu? Odpověď se týká více Západu než Ruska

V Estonsku se Pence setká s vůdci tří pobaltských zemí, Estonska, Lotyšska a Litvy, kteří patří mezi nejvýchodnější členy NATO. V Gruzii, aspirujícím členem NATO, navštíví vojáky zapojené do vojenského cvičení spojeného s NATO. A v Černé Hoře, novém členu NATO, kterou nikdy předtím takto vysoce postavený americký úředník nenavštívil, se zúčastní summitu současných a potenciálně budoucích členů NATO.

Podle Bílého domu Pence uskutečňuje svůj výlet „ve směru prezidenta Trumpa." Co je tento směr je ale pro mnohé východoevropské země – a nejenom ně – velmi nejasné. Pencova návštěva je pro tyto malé národy doslova testem  limitů závazku amerického prezidenta vůči spojencům v USA. Jejich jednání s Pencem a výsledný dojem, který si z nich Pence odnese, mohou zásadně změnit americké vztahy s Ruskem. Podle The Atlantic se ale primárně nedotknou Američanů.

Jednání se ale zřetelně dotknou Ruska, pro kterého tyto zóny představují „bitevní pole,“ upozorňuje Vesko Garcevic, bývalý černohorský velvyslanec v NATO. Tyto země jsou rozkročeny mezi EU, NATO a Rusko a Moskva by ráda zajistila, aby patřily pod její sféru vlivu. Jejich bratříčkování s USA je vnímáno jako zásadní hrozba, především co se týče citlivé oblasti Kavkazu a Černého moře, kde je Gruzie americkým spojencem. Rozšířený názor mezi ruskými špičkami je, že USA nepodporují tyto státy z důvodu jejich demokratického rozvoje, ale pro jejich protiruské postoje a strategickou důležitost.

Rozličné důvody, proč se pobaltské země bojí Ruska

V každé zemi vychází nechuť a strach z Ruska z odlišných příčin. Gruzie v roce 2008 vedla se sousedním Ruskem válku, jejímž výsledkem bylo, že Rusko de facto kontroluje dvě odtržené gruzínské oblasti. Gruzínci se obávají, že by Rusko mohlo zopakovat úspěšnou strategii aplikovanou na Ukrajině v roce 2014 – to znamená podpoření separatistů a ovládnutí tolik území, aby mohla držet zemi v oblasti svého vlivu a mimo Západ. Podle gruzínských představitelů Rusko už začalo „plíživou okupaci“ rozšiřováním svých hranic na okrajích země.

V Černé Hoře je hrozba více politická než vojenská. Bývalá jugoslávská republika bude brzo soudit několik srbských a ruských státních příslušníků za údajný převrat během v minulém podzimu, jehož cílem bylo svrhnutí prozápadní vlády, její nahrazení proruskou opozicí a zmaření připojení Černé Hory k NATO a případně i k EU. Černohorští úředníci tvrdí, že ruská vláda byla zapojena do spiknutí, což Kreml popírá.

Estonský odpor k Rusku se datuje zpět k sovětské okupaci z roku 1944. Estonsko se obává, že Rusko jej stále vnímá jako své území, vzhledem i k početné ruské komunitě (27%). Rusko své zabrání Krymu odůvodnilo ochranou utlačovaných Rusů a podobnou rétoriku občas uplatňuje i proti Estonsku. Poradce Vladimira Putina Sergej Markov např. v rozhovoru pro švédskou televizi prohlásil, že by se Estonsko mělo kvůli utlačování ruské menšiny Ruska bát, uvádí web Aktuálně.cz. Estonsko obviňuje Rusko, že zahájilo kybernetické útoky, narušilo zásobování energií a provádí omezené vojenské operace. Země z obavy před ruským vpádem zvyšuje své obranné rozpočty a patří mezi pětici zemí, které přispívají NATO stanovené 2% z HDP.

Pravý důvod jejich znepokojení?

Dmitri Trenin, ředitel Carnegie Moscow Center, odmítá nicméně myšlenku, že pobaltské země jsou nervózní primárně z vzrůstající ruské agrese, manifestované na Ukrajině. Tento předpoklad, že Rusko trpí nutkavou touhu se rozšiřovat , napadat ostatní a ovládat ostatní, je podle něj chybný. Ruský zásah na Krymu byl z hlediska Moskvy „obranný krok.“ Rusko vnímá Ukrajinu jako klíčovou pro jeho bezpečnost a svrhnutí proruského Viktora Janukovyče vyhodnotilo jako hrozbu.

Podle Trenina znepokojení baltských zemí vychází ani tak ze strachu z Ruska (ačkoliv ten nevylučuje), jakožto z  nedůvěry k Západu, jehož vůdci selhali v ochraně těchto zemí během 2. světové války. Pakt Molotov-Ribbentrop, dohoda z roku 1939, v němž nacistická Německo a Sovětský svaz tajně vymezily sféry vlivu v Pobaltí a jinde v regionu, je dodnes „velkou národní jizvou" pro Estonsko, říká bývalý estonský prezident Toomas Hendrik Ilves . Rozhodnutí o nás bez vedlo k zakořenění hluboké paranoie ohledně všech záležitostí týkajících se Ruska.

Británie a Francie v letech 1939 – 1940 těmto zemím příliš nepomohla proti nacistům, poukazuje Trenin. Během studené války země netušily, zda je Washington bude ochoten bránit proti jaderné velmoci – a tato otázka zde zůstává dosud. A vzhledem k tomu, že neexistuje jasná odpověď, tyto otázky budou existovat stále, bez ohledu na to, zda je v úřadu zrovna Donald Trump či nikdo jiný.