Kde udělali soudruzi z Moskvy chybu? Bratrský svazek se díky ruským ambicím rozpadl

Kreml se stále drží představy, že ukrajinské hnutí za nezávislost je dílo extremistické menšiny a jejich zahraničních podporovatelů a že tichá většina Ukrajinců je proruská a jen čeká na vhodnou příležitost, kdy dát najevo svoji skutečnou orientaci. Pokud však ruská anexe Krymu něco odhalila, tak že Ukrajinci začali vysoce přehodnocovat svůj pohled na Rusko – a to tím směrem, který není k Rusku příliš pozitivně naladěn. Podle Dickinsona došlo prakticky k tomu, že tržní spor se stal „geopolitickým rozchodem století.“

A jako každý rozchod se to projevuje nejbolestněji na osobní rovině. Tisíce rozvětvených rodin na obou stranách hranice už spolu více nehovoří. Dlouhodobí, dokonce životní přátelé se stali obětí propagandistické polarizace. Záplava nenávisti přetvořila krajinu vzájemných vazeb a neformální smysl pro komunitu, která kdysi spojovala Ukrajince a Rusy jako spřízněné duchy v širším světě, píše emotivně Dickinson.

Ukrajina, která desetiletí neměla jasně určenou národní identitu, si ji nyní vytváří - a jak odhalují průzkumy, slovanské bratrství s Ruskem rozhodně není její částí. Právě naopak. Jestliže každý národ je definován na základě rozdělení my vs. oni, pak Rusko v této klasifikaci je jasným nepřítelem, zatímco Západ je stále častěji považován za geopolitický a kulturní prostor, kam Ukrajina musí patřit.

Ztráta vlivu Ruska na Ukrajině

To ukazuje na hlavní problém, kterému Kreml na Ukrajině čelí, a sice ztrátě proruského voličstva. Moskvě nakloněný bývalý ukrajinský prezident Viktor Janukovyč velmi spoléhal na voliče z regionů Krymu, Doněcka a Luhanska. Jenže tyto voliči jsou nyní od zbytku země odděleny. I kdyby došlo k jejich opětovnému začlenění, je nepravděpodobné, že tyto regiony zůstanou stejně jednotně proruské, jako kdysi. S téměř dvěma miliony vnitřně vysídlených lidí, kteří v současnosti poprvé poznávají různé regiony Ukrajiny, bude poválečná politická krajina v Donbasu pravděpodobně mnohem více pluralistická, domnívá se Newsweek.

Starší generace Ukrajinců ještě zažila Sovětský svaz a měla na Rusko vazby díky tomu, že se zde narodila či studovala či že sloužili s Rusy v Rudé armádě. Mladá generace už tyto vazby postrádá a současný konflikt je tak pro ně jedinou zkušeností, kterou mají s Ruskem – a není třeba dodávat, že pro většinu je to zkušenost spíše negativní.

Díky jazykové i myšlenkové spřízněnosti mělo Rusko na Ukrajině velký kulturní vliv. Ukrajinci sledovali ruské televizní kanály a ruské televizní seriály. Navštěvovali ruské webové stránky a dokonce upřednostňovali ruská sociální média. Ruský a ukrajinský svět celebrity se prolínal a popové hvězdy z obou zemí vystoupaly na stejných koncertech a novoročních slavnostech. Zvláště v tomto smyslu bylo tvrzení Moskvy, že Ukrajina je součástí širšího „ruského světa," do značné míry přesné.

Tak tomu už ale není. Během posledních tří let se tato situace dramaticky změnila. Ukrajina zakázala ruské televizní kanály a platformy sociálních médií, zatímco ukrajinské kanály čelí vážným omezením ruského obsahu, který mohou vysílat. Jakékoliv spojení s Ruskem je pro ukrajinské, ale i jiné celebrity (nemluvně o ruských) vážnou stopkou jejich dalšího působení na Ukrajině. Ačkoliv žádný z těchto zákazů není absolutní a Ukrajinci stále využívají ruských médií, hranice mezi ruskou a ukrajinskou mediální krajinou je nyní jasnější než kdy jindy a stále více lidí sahá výhradně k domácím zdrojům zpráv a zábavy.

Rusko se kromě kulturních a politických pák ocitlo i bez těch obchodních. Ukrajinská vláda se postupně a úspěšně snaží zbavit zemi závislosti na ruském plynu a zboží. Ukrajinští vývozci nacházejí nové partnery v EU i mimo ni. Návrat k ruským, na Kreml vázaným obchodům se díky tomu stává stále vzdálenější perspektivou, zvláště když se v úvahu vezme fakt, že Rusko samo trpí ekonomickými sankcemi a není momentálně schopno sebevědomě vystupovat jako prospěšný ekonomický partner.

Podle Dickinsona samozřejmě stále existuje možnost, že oba národy se k sobě navrátí poté, co se krveprolití a kola nenávisti zastaví. Historie je plná příkladů válčících národů, které se staly když ne přáteli, tak alespoň spojenci. Francie a Německo proti sobě bojovaly ve dvou světových válkách a nyní jsou považovány za dvojité motory sjednocené Evropy. Británie a Amerika spolu zápasily do konce osmnáctého století, aby se nakonec staly největšími spojenci. Čas také nakonec uzdraví zranění způsobené současným konfliktem. Ale jakkoliv se obnoví vztah mezi Ruskem a Ukrajinou, zcela nepochybně bude postaven na jiném základě.