Proč si Rusko myslí, že je výjimečné? Profesor podává odpověď

Rusové věří, že slouží jako hráz proti zlovolným ambicím tyranských vládců. Ačkoliv nejvíce byla tato představa posílena během a po Hitlerově invazi ve 2. světové válce, její kořeny jsou starší. Byl to vpád francouzského císaře a geniálního vojevůdce Napoleona, co do mysli Rusů vložilo myšlenku národa neochvějně stojícího za obranou Evropy a dobra. Zatímco předtím byli považováni v Evropě za barbary a zaostalce, po porážce do té doby neporazitelného Napoleona Rus mohl začít být hrdý na to, že je Rus.

Porážka Napoleona vyvolala v Rusku velké nacionalistické cítění. Mnozí spisovatelé a intelektuálové následkem této patriotistické vlny začalali hledat v historii další důkazy o výjimečném postavení ruského národa v obraně Evropě proti tyranským silám. První z nich datovaly až do 13. století, kdy Mongolové napadali Evropu. Jejich vojska nepokročila dál než k východní Evropě, což Rusům umožnilo po staletích později tvrdit, že krváceli a obětovali se pro zbytek Evropy, aby zabránili této hrozbě se šířit dál.  

Následující invaze jen potvrzovali tento mýtus srdnatě bojujícího a napadaného Ruska. V 16. století se krymští Tatarové vydali na sever a nechali Moskvu v troskách. V 17. století Poláci učinili totéž, zároveň svrhli cara a zavraždili hlavu ruské církve. V 18. století Švédové napadali Rusko, aby byli poraženi Petrem Velikým. V 19. stoletím přišel Napoleona a konečně v 20. století nejhorší hrozba ze všech, nacistické Německo. A ve všech těchto případech, podle ruských intelektuálů, Rusko sloužilo jako štít bránící civilizaci.

Není překvapující, že takovou militantní ideu převzala armáda jako svoje základní krédo. Generál Nikolaj Sukotin na konci století tvrdil, že je klíčem k porozumění ruské zkušenosti války. Dodal, že žádný západní národ takovou zkušenost a takové dějinné postavení nemá.

Úloha mýtu

Tato perspektiva významně ovlivňuje způsob, jakým Rusko nahlíží na své akty agrese. Ty vždy jsou vnímány jako ospravedlněné, ve své podstatě nevinné, pouze reagující na jiné agrese ohrožující Rusko. Obě anexe Krymu byly pojímány tímto způsobem. V prvním případě, na konci 18. století, Rusko tím dle své verze pouze vracelo úder krymským Tatarům, po desetiletí útočících na Rusko a prodávající jeho občany do otroctví. V hojně diskutované anexi Krymu z roku 2014 Rusko tvrdilo, že pouze brání Rusy na poloostrově před nepřátelskou ukrajinskou vládou.

Též představa výjimečné frekvence, kdy je Rusko napadáno, vede k hluboké nedůvěře Ruska vůči Západu. Rusko má pocit, že v okamžiku jakéhokoliv napadení – jako tomu bylo např. během mongolského vpádu - Západ se spíše k útočníkům přidá než že by mu pomohl. Navíc má pocit, že agresorem není pouze jeden národ, ale koalice národů – u Napoleona byli i polští, němečtí a italští vojáci, u Hitlera Rumuni či Maďaři. NATO proto vnímá jako další potvrzení tohoto vzorce. Jedinými spojenci, které Rusko má, jsou jak řekl car Alexander III, jeho armáda a námořnictvo.

Nelze pominout ani úlohu, kterou tento mýtus hraje v úsilí Kremlu o centralizaci moci. Politická opozice, která se odváží jej zpochybnit, je osočena ze zrádcovství. Též je využíván k označení zahraničních subjektů z toho, že jsou zahraničními agenty. Samotná legitimita prezidentské úřadu je neoddělitelné od válečné aury, kterou produkuje tento mýtus. Je to zřetelné jak na prezidentské čestné stráži, která nosí uniformy jak z napoleonského věku, tak dni inauguraci, který je 7. května, dva dny před v Rusku masivními oslavy konce 2. světové války.

Krátce, kolem tohoto mýtu je postaveno občanské náboženství soustředěné kolem mocného centra, se specifickým výkladem historie, jenž zmatené a bouřlivé tisícileté dějiny pojímá jako kontinuální akty agrese ze strany cizích států a statečné a neústupné obrany své domoviny i evropské civilizace ze strany Rusů. Tento příběh přilévá olej do ohně ruského nacionalismu a právě díky svým hlubokým kořenům má širokou podporu mezi domácím obyvatelstvem, tvrdí Carleton.