Přijedou znovu tanky? Rok 1968 se letos může zopakovat

V loňském říjnu skupina uznávaných konzervativních myslitelů z celého kontinentu zveřejnila manifest s názvem "Evropa, v níž můžeme věřit." Podle Krasteva je to v mnoha ohledech promyšlený, krásně napsaný dokument. Jeho autoři se kriticky vymezují vůči EU („říše peněz a předpisů“), migraci(„emigrace bez asimilace je kolonizace") a samozřejmě ohajují národní stát proti proevropským „elitám“ (které jsou „zaslepení marnými, sobě gratulujícími vizemi utopické budoucnosti").

Tito myslitelé volají po stejné kulturní revoluci, která proběhla v roce 1968 a dala vzniknout tzv. kontrakultuře, postavené ale na odlišných hodnotových základech. Jejich revoluce je v podstatě kontrarevolucí, snahou zvrátit politický a kulturní kurz nastavený v roce 1968. Jak zmiňují mnohé studie zabývající se tzv. kulturními válkami v USA – např. kniha Válka o duši Ameriky: historie kulturních válek (A War for the Soul of America: A History of the Culture Wars) – tamní konzervativní hnutí vzniklo prakticky jako protireakce na liberalismus kulturní revoluce 1968. Od té doby se obě strany nachází v drsných politicko-kulturních sporech, kulturních válkách, kvůli kterým je americká společnost často nazývána rozdělenou společností.

Ačkoliv jsou kulturní války chápány především jako americká záležitost, v současném klimatu se jedná i o evropský problém – a dalo by se jistě tvrdit, že spor konzervatismu a liberalismu je dnes globální záležitostí. Ostatně, kulturní revoluce z let 1968 měla svou odbodu i ve Francii a Československu. Ačkoliv československá nesla parametry nespokojenosti s komunistickým státem, nejednalo se o vyloženě protikomunistickou revoluci – tvář pražského jara, Alexander Dubček, vyhlásil program socialismu s lidskou tváří. Levicovými prvky se vyznačovaly všechny tyto kulturní revoluce z let 1968, zvláště ve Francii bylo rebelující studentstvo fascinována radikálními socialistickými vizemi představených v Rudé knížce, bibli maoismu.

Propojení kulturního liberalismu s levicovými myšlenkami je stále předmětem ostré kritiky ze strany pravicově zaměřených konzervativců, ačkoliv nyní jsou humanistické, liberální myšlenky z šedesátých let zastávány mimo jiné i vrchními kapitalisty, řediteli a zakladateli nejprospěšnějších IT spolčeností. Právě tito lidé, kteří byli v mládí horlivými zastánci hippie hnutí s jeho hlásáním významnosti kreativity a svobodomyslnosti, určovaly utváření tzv. znalostní ekonomiky, která je vynesla na vrchol potravinového žebříčku. Podle odborníků lze v jejich případě hovořit o nové společenské třídě, pro kterou je někdy užíváno označení „Bobos“ či se o nich hovoří jako o kontrakulturních kapitalistech, protože na jednu stranu přejímají kapitalistické hodnoty, na druhou stranu je vnímají prizmatem levicově zaměřené kontrakultury – např. je pro ně mnohem důležitější kreativita práce než kolik za ní dostanou.

Bobos stojí na předních příčkách nejen v IT průmyslu, ale i v módním a filmovém průmyslu, v PR a reklamních agenturách či v hlavních médiích. V těchto oblastech prosazují hlavní hodnotu kontrakultury, za kterou lze podle Krasteva je „uznání“ – uznání všech možných druhů minorit a prosazování rovnocennosti všech lidí. Kraste tvrdí, že heslo dnešní konzervativní kontrarevoluce je jiné – „respekt“, a sice respekt vůči odlišné míře politických práv a moci, kterou má tzv. majorita nad všemi ostatními minoritami. Zatímco revolucionáři z roku 1968 se identifikovali s zabitými Židy jakožto hlavní pronásledovanou minoritou, (kontra)revolucionáři z roku 2018 nacházejí zalíbení v současném vedení státu Izrael, které prosazuje žádné ústupky Palestincům.

Krastev se domnívá, že kulturní válka v evropském případě je specifická tím, že získala rysy konfliktu mezi evropským Západem a Východem, respektive se jedná o spor dvou směrů konzervatismu. Západní evropský konzervatismus přijal některé progresivní ideje z roku 1968 jako je svoboda projevu a právo být jiný, nicméně jiné chápe jako excesy a odmítá je. Východní konzervatismus odmítá nejenom tyhle excesy, ale celý liberalismus, kosmopolitismus a diverzitu jako celek. Zatímco západní konzervatismus uzná člověka za Rakušana či Francouze, pokud přijme danou kulturu, ve východním konzervatismu nemůžete být členem národa, pokud jste se jím už nenarodil, tvrdí Krastev.

Z těchto důvodů se prakticky nemůžou západní konzervativci dohodnout s těmi východními, ačkoliv mají v mnoha záležitostech podobné názory. Ačkoliv tedy rakouský premiér Sebastian Kurz sdílí s maďarským premiérem Viktorem Orbánem negativní pohled na masovou migraci, nejsou přirozenými spojenci co se týče otázky budoucnosti EU. Zatímco jeden prosazuje suverenitu jednotlivce, druhý prosazuje suverenitu národa.