Putin nevládne Rusku? Za zdmi Kremlu se pohybuje mocná šedá eminence

Sechin se narodil v roce 1960 v rodině dělnické třídy v Leningradu (nynější Petrohrad). Absolvoval doktorát z ekonomie na Leningradské státní univerzitě. Díky své znalosti francouzštiny a portugalštiny byl v 80. letech poslán do Angoly a Mosambiku - afrických hranicích studené války - jako vojenský překladatel. Právě v této roli začal pracovat pro KGB.

Spojení s sovětskou tajnou službou se mu později velice vyplatilo. Když se Putin stal místostarostou Petrohradu, Sechin k němu nastoupil na místo sekretáře.. V prvním Putinově prezidentském období zastával úlohu zástupce vedoucího administrativy, když v roce 2008 Putin si vyměnil pozice s Dmitrij Medvědevem a stal se ruským premiérem, Sechin se stal místopředsedou vlády. Nabyté znalosti o ropném průmyslu využil po roce 2012, kdy se Putin opětovně vrátil do prezidentského úřadu, jako šéf ropného gigantu Rosněfť, vlastněného z 50% státem. Dnes vlastní 0,127% akcií společnosti v hodnotě přibližně 83 milionů dolarů a v roce 2015 mu bylo vyplaceno zhruba 11 milionů dolarů.

Americké služby jej označují za naprosto věrného Putinovi. Podle respondentů FT obeznámených s ruskou politickou situací, kteří si přáli zůstat raději v anonymitě, není workoholický Sechin zvyklý prosazovat agresivně vlastní agendu příliš oblíbený mezi lidmi ve vládě. „Putin to ví a vtipkuje o tom. Opravdu. . . Nevím, jestli ho Putin má rád osobně, ale má rád jeho účinnost v některých oblastech,“ tvrdí zdroj.

Sechin je nejvýznamnějším členek proslulých siloviki, kliky bývalých a současných členů ruských bezpečnostních služeb soustředěných kolem Putina, kteří věří v silnou státní kontrolu hospodářství a nutnost autoritářského dohledu obecně. Tito lidé stojí proti klice tzv. progresivistů, z nichž nejznámější je premiér Medveděv, kteří prosazují více liberální tržní model dle západního vzoru.

Podivné obchody šedého kardinála Kremlu

Tzv. „šedý kardinál Kremlu“, jak jej nazval bývalý americký velvyslanec v Moskvě, se sám rád tváří jako stoupenec svobodného tržního hospodářství a odmítá nařčení, že zneužívá služeb státu pro získání konkurenční výhody. Jeho činy ale říkají něco jiného. V roce 2003jeden z nejbohatších Rusů, Michail Chodorkovskij, následkem obvinění z krácení daní ztratil vlastnictví nad největší ropnou společností Jukos, která připadla státu. Chodorkovskij obvinil Sechina, místopředsedu vlády z toho, že právě on stál za jeho pádem. Sechin to odmítl, nicméně v roce 2004 se stal předsedou představenstva Rosněfťu, kterému připadla většina aktivit Jukosu.

Jiným příkladem „podezřelých“ obchodních praktik je případ Vladimíra Jevtušenkova, majitele velké ropné spolčenosti Bashneft. Podobně jako u Chodorkovskijeho, i on byl obviněn z nekalých finančních operací a Bashneft připadl Rosněfťu. Obvinění proti Jevtušenkovovi se neprokázali a dostalo se mu kompenzace za ztrátu Bashneftu, který nicméně zůstal v rukou Rosněfťu, který aktivizací získal 40% podíl na ruském ropném průmyslu.  

Celý tento podivný případ vyvolal velké kontroverze, zvláště mezi moskevskými investory, kteří jsou znepokojeni z míry dominance státních podniků v klíčových průmyslech. Neprůhlednost, s kterou tyto podniky operují, jejich napojení na stinné vládní struktury, velmi znepokojuje i zahraniční investory. Překvapivě tvrdá zpráva nazvaná „Rosnefť: Potřebujeme mluvit o Igorovi" ze strany největší, státem vlastněné ruské banky Sperbank, kritizuje  jednání Sechina jako generálního ředitele Rosněfťu.

Podle jednoho bývalého zaměstnance Rosněfťu skutečně Sechin vybudoval kolem sebe kult osobnosti. Ve velmi byrokratické struktuře se prakticky nemůže nic uskutečnit bez jeho vědomí. Podle zaměstnance, pokud člověk v pomalu jednajícím podniku potřebuje skutečně něco rychle, má se tvářit, jako kdyby příkaz přišel od Sechina samotného. Sechin nicméně tvrdí, že jeho model státní společnosti je efektivnější než jednání soukromých společností. „Jakým způsobem efektivní? Naplnit vlastní kapsy nebo pracovat ve prospěch společnosti?“, řekl FT.

Skuteční vládci Ruska

Podle Alexandera Nekipelova, bývalého předsedy Rosnefťu od roku 2011 do roku 2015, Sechin nerozlišuje mezi osobním ziskem a ziskem pro zemi. Jeho cílem je ze společnosti učinit významného hráče na světovém trhu. Mnozí analytici při pohledu na poněkud zvláštní aktivity, které dávají malý komerční význam, se ptají, zda Serchinovým zájmem není především podporu širších zahraničních politických cílů Ruska v zahraničí. Serchin poskytl významnou finanční pomoc Venezuele a Kubě a prostřednictvím prodeje 14% Rosnefťu čínským akcionářům podpořil sbližování vazeb Ruska s Čínou.

Sechin je i velmi mocný na vnitropolitické scéně. Alexej Uljukajev, bývalý ministr ekonomického rozvoje, kritizoval způsob, jakým Bashneft připadl Rosnefťu. Sechin v roce 2016 se s Uljukajevem sešel a předal mu „dar“ ve výši 2 miliónů dolarů, částka, za kterou měl dle Sechina Uljukajev odstoupit od podezřelé aktivizace. Když Uljukajev odcházel, byl chycen čekajícími policisty, domluveními se Sechinem. Ačkoliv Sechin hrál významnou roli v „pasti“ na Uljukajeva, neobtěžoval se nikdy poslechnout čtyři předvolání k soudu. Podle komentátorů má celý případ jedno jasné poselství – lidé z siloviki se nebojí zakročit i proti nejvýše postaveným progresivistům. To oni jsou vládci Ruska.