Ruské volby v atmosféře strachu. Začíná tvrdá hra o trůny

Autoritářský Putin si dává velmi dobrý pozor na to, aby se žádná z mnoha ruských zájmových skupin nezískala takovou dominanci, aby jej mohla ohrozit. Známý tím, že se nesvěřuje se svými osobními myšlenkami a plány ani nebližším spolupracovníkům, Putin rád drží karty skryté ve své ruce, aby mohl následně překvapit. A to ruské vládnoucí špičky činí více než nervózními.

„To je tajemství pro každého. Každý je velmi vyděšený, protože neví, jaké překvapení připravuje,“ tvrdí Mikhail Zygar, ruský novinář a autor knihy o Putinově vnitřním kruhu. Podle Zygara by se Putin mohl začít snažit o vytvoření mechanismů, které mu pomohou setrvat u moci, pokoušet se najít nástupce či zcela změnit politický ruský systém. Ani jednoho z toho není nic, co by přidávalo na dobrém spánku ruským elitám, protože nikdo zatím nemá dost indicií, aby se připravil na cokoliv, s čím Putin přijde.

Putin se též pokoušel držet před veřejností vnitřní strany mezi různými zainteresovanými stranami, které ovlivňují nejvyšší patra ruské politiky, ať už z důvodů jeho politického poselství sjednoceného Ruska či z mnohem pragmatičtějších důvodů, že tyto spory oslabují jeho pozici a obraz mocného vládce Ruska.

Veřejné tajné boje

Jedním z nejsledovanějších případů, který ukázal na tvrdě hranou hru o trůny v ruském podání, bylo spor mezi nyní bývalým ministrem ekonomického rozvoje, Alexejem Uljukajevem, a generálním ředitel ropného gigantu Rosněfť, Igorem Selchinem, přezdívaným šedý kardinál Kremlu. Spor dopadl ve prospěch Selchina, který dokázal dostat Uljukajeva před soud za podezření z korupce – podle zdrojů pomsta servírovaná za studena za to, že právě Uljukajev kritizoval podezřelý způsob, jakým Selchin získal ropnou společnost Bashneft.

Kromě těchto personálních aspektů se jednalo ale o mnohem významnější a širší spor o moc mezi skupinami, kterými jsou oba muži členy. Zatímco Uljukajev patří mezi tzv. progresivisty, kteří zastávají minimálně v ekonomické oblasti liberální západní názory pro které jsou terčem v oku vojenským kruhům a konzervativcům držícím moc ve státních strukturách typu Selchina. Progresivistické trvání na diverzifikaci ruské ekonomiky, privatizaci některých odvětví a snížení výdajů věnovaných armádě představuje významné ekonomické ohrožení jejich protivníkům.

Zatím se zdá, že tento spor vyhrává Selchin a jemu podobní. Mezi progresivisty se řadí i ruská premiér Dmitrij Medveděv, který čelí obvinění z korupce a který s největší pravděpodobností bude „vystřídán“ poté, co Putin začne sestavovat vládu. Selchinovi nahrává i fakt, že patří mezi skupinu tzv. silokivi, což jsou bývalí lidé z řad KGB soustředěných jako nejbližší kruh kolem Putina. Oni mají významný vliv na zahraniční politiku Ruska, vyznačující se výrazným protizápadním postojem. O Selchinovi se přímo hovoří jako o muži, který je mocnější než ruský premiér.

Nejistá budoucnost

Nicméně, deník Huffintonpost upozorňuje, že padlý Uljukajev při svém soudu začal citovat báseň anglického básníka Johna Donneho „Komu zvoní hrana“ a varoval ty, co proces sledovali, že „hrana může začít zvonit i jim.“ Konstantin Gaaze, politický analytik, který píše pro think tank Carnegie Moscow Center podotýká, že právě proto je úroveň důvěry v ruské elity je dramaticky nízká, protože ony nevěří sobě navzájem a jsou vyděšení z toho, jak se pravidla mocenské hry v Rusku náhle mění.

Budoucnost mnoha zkušených politických harcovníků je nejistá. Putin může při sestavování nové vlády dát přednost mladým, dravým a hlavně loajálním technokratům. Mnohé prominentní postavy tak s obavami vyhlížejí, kde skončí. Jejich nadějí je získat podobné místo, jaké zastává Selchin – mocná postava působící v pozadí, která se nemusí řídit omezeními vyplívajícími z veřejné funkce. Může je však i čekat osud Uljukajeva.

To platí i mladé technokraty – nikdo neví, zda jmenovaná vláda bude ta samá při konci svého období, upozorňuje Zygar. „Každý očekává dlouhé období turbulence," dodává.