Z Ukrajiny se stává velký problém. Pro Evropu i pro Rusko

Ruský menší bratr

Po získání ukrajinské nezávislosti byla pro Rusko poměrně dlouho Ukrajina menším bratrem. Tedy z ruského pohledu. Pro mnohé Ukrajince to bylo spíše vazalství. Největším problémem byla východní hranice Ukrajiny. Ta nebyla nikdy vytýčení. To se podařilo teprve po vleklých jednáních v Budapešti, kde bylo podepsáno v roce 1994 memorandum o uznání ukrajinských hranic z dob podle hranic mezi sovětskými republikami. Již tehdy se oba státy tvrdě střetli především o Krym a Donbas, které měli především ruské obyvatelstvo.

Donbas byl průmyslovým srdcem Ukrajiny a plnil svými daněmi stále prázdnou kyjevskou kasu. Krym má jako „nepotopitelná letadlová loď Černého moře“ hodnotu především vojenskou. Ukrajina obé získala výhrůžkou, že si ponechá nukleární zbraně, které na jejím území zůstaly po rozpadu SSSR. Tehdy velmi oslabené Rusko, vedené Borisem Jelcinem s tímto obchodem souhlasilo.

Jinak ukrajinsko-ruské vztahy byly velmi vřelé. Moskva na rozdíl od jiných bývalých sovětských republik si byla ukrajinským státem s jeho věrností tak jistá, že ponechala na Ukrajině mnoho strategických továren a provozů, které z jiných častí bývalého SSSR přemístila do Ruska. Jedná se například o výrobu motorů pro vrtulníky Mil, generátorů pro lodě a ponorky, výrobu částí raket nebo celou leteckou konstrukční kancelář Jakovlev. Naopak Ukrajinci měli z Ruska levné suroviny a Rusko jim otevřelo plně svůj trh.

Od Oranžové revoluce po Majdan

V roce 2004 vypukla takzvaná oranžová revoluce. Byla důsledkem sporů prezidentské volby. Ty měly být zfalšovány ve prospěch proruského kandidáta Viktora Janukovyče. V opakovaných volbách pak vyhrál kandidát opozice Viktor Juščenko. Ten slíbil dovést Ukrajinu do EU a NATA. Jeho koalice se však brzy rozpadla a Ukrajina zabředla díky sporům mezi ním a premiérkou Julii Timošenkovou do ještě větších sporů. Z nich ještě více profitovali místní oligarchové a Ukrajina chudla. Stala se spolu s Moldavskem jedinou zemí Sovětského svazu, kde bylo po 20 letech od jeho rozpadu HDP nižší než za jeho existence.

Deziluze obyvatel byla obrovská. V roce 2010 se prezidentem stal proruský Viktor Janukovyč. Ten překvapení mnohých na první státní návštěvu neletěl do Moskvy ale do Bruselu. Jednání s EU se ovšem táhla. Definitivní krach nastal v zimě 2013, kdy Juščenko odmítl podepsat asociační dohodu. Poté vypukl tzv. Majdan, tedy prozápadní protesty proti Juščenkovi. Ten byl odvolán a uprchl do Ruska. Jako rozbuška bojů byly využity výhrůžky ukrajinských nacionalistů. Na východě Ukrajiny propukly boje a Krym byl obsazen tzv. „zelenými mužíčky“.

Horký brambor

Majdan měl nepochybnou podporu mnoha obyvatel Ukrajiny. Stejně tak jej podporovali i západní politici. Už během něj se jich mnoho vystřídalo na tribuně s plamennými proslovy k protestujícím. Nadšení však na obou stranách brzy opadlo. Ukrajina skončila chudší, než byla předtím se zamrzlým konfliktem na východě země a bez Krymu. Západ si uvědomil, že by se země se 40 miliony obyvateli a nesmírně problematickou současností stala nestravitelným soustem. Současná Ukrajina s mocí oligarchů, s neuvěřitelnou mírou korupce a zločinností, je podle mnoha expertů prakticky nereformovatelná a je z ní takzvaný „zhroucený stát“.

Nový prezident Petro Porošenko, který měl z počátku všude dveře otevřené, dnes na Západě budí spíše rozpaky. Ukrajina se stala z brány nárazníkovou zónou mezi Evropou a Ruskem. Obě strany chápou, že je to červená linie, která nesmí být překročena ani jednou z nich. Vstup do NATO, když je země stále vedena jako kandidátská, je naprosto nemožný. Nikdo ze členských zemí to nedává najevo, ale je to bráno jako holý fakt. Ukrajina se tak stala zemí třetího světa na pokraji Evropy, kde vládnou místní oligarchové. Evropě je po proevropském Majdanu vzdálenější než kdy před tím.