V Rusku doutná obří krize, varuje analytik

Krvavý problém z 90. let

Příslušníci bezpečnostních složek uzavřeli přístup do ingušské metropole Magasu a mnohokrát stříleli do vzduchu, konstatuje analytik. Vysvětluje, že důvodem nepokojů je navrhované předání části území Republiky Ingušsko sousednímu Čečensku, přičemž problém má kořeny několik měsíců nazpět, kdy byly na východě Ingušska pozorovány čečenské bezpečnostní síly, jejichž příslušníci prohlašovali, že se nacházejí na čečenském území.

Minulý týden se náhle objevila zpráva, že ingušský vůdce Junus-Bek Jevkurov podepsal se svým čečenským protějškem Ramzanem Kadyrovem dohodu o předání části Ingušska Čečensku, uvádí konzultant. Dodává, že jde zhruba o 20 tisíc hektarů, tedy 5% ingušského teritoria, avšak záměr okamžitě vyvolal demonstrace v Magasu, v následujících dnech docházelo k menším protestům až do chvíle, než dohodu ratifikoval ingušský parlament, což odstartovalo zatím největší bouře.

"Mnoho podrobností o předání území stále není jasných," pokračuje Hauer. Nastiňuje, že zprávy z minulého týdne naznačovaly, že půjde o výměnu území o přibližně stejném rozsahu, zatímco jiné zprávy tvrdí, že Ingušsko odstoupí část území na severu, nikoliv na východě, přičemž oficiální zveřejněné dokumenty jsou ingušskou veřejností široce považovány za lživé.

Otázka hranic se táhne zpět do roku 1992, jelikož za sovětské éry Ingušsko a Čečensko tvořily jednu územněsprávní jednotku, Čečensko-ingušskou autonomní sovětskou socialistickou republiku, připomíná expert. Poukazuje, že poté, co Čečensko za vlády prezidenta Džochara Dudajeva vyhlásilo během rozpadu Sovětského svazu nezávislosti, Ingušsko se k němu nepřipojilo, v červnu 1992 došlo k oficiálnímu rozdělení území a o rok později byla podepsána předběžná dohoda o hranicích, avšak nikdy nedošlo k jejich plnému a formálnímu vytýčení.

Rok 1992 přinesl otřesy i na západě Ingušska, podotýká odborník. Vysvětluje, že v roce 1944 zahájil Stalin masivní deportace Ingušů do střední Asie, jejich republika zanikla a její západní část se připojila k sousední Severní Osetii, a byť se Ingušové mohli v roce 1957 vrátit a došlo k obnově jejich republiky, západní region Prigorodnij zůstal součástí Osetie.

Ingušové během sovětské éry usilovaly o návrat této oblasti, přičemž tyto snahy kulminovaly v listopadu 1992 týdnem krvavých střetů mezi ingušskými a osetijskými milicemi, které z domovů vyhnaly desetitisíce Ingušů, uvádí Hauer. Soudí, že přetrvávající smutek nad ztrátou pětiny území činí ze stávajících hraničních úprav vysoce emotivní téma.

Úkol pro Putina

Stávající demonstrace dokazují velkou nestabilitu situace a místní se střetávají s bezpečnostními složkami, přičemž obrázky kolující na sociálních sítích zobrazují mapu Ingušska, které na východě a západě trhají vlci, nastiňuje analytik. Cituje jeden z přiložených komentářů: "Nikdy nepodpoříme takové kroky a každý, kdo tak učiní, je zrádce ingušského lidu."

Nepřímou hrozbu ovšem vyslal demonstrantům i Kadyrov, když se nechal slyšet, že ti, kdo stojí za danými "provokacemi", se budou zodpovídat, uvádí Hauer. Celé fiasko podle něj podtrhuje realitu současného Severního Kavkazu jako celku a zmírnění situace bude vyžadovat změnu přístupu ve třech ohledech.

Zaprvé, ingušská vláda musí zlepšit komunikaci s veřejností, jelikož většina hněvu pramení z celkového utajování jednání o výměně území, kdy se s lidmi nikdo nebavil a nesděloval jim žádné podrobnosti, což vytvářelo živnou půdu pro spekulace a nespokojenost, míní konzultant. Soudí, že události ukázaly, že občanská společnost požaduje větší transparentnost.           

Zadruhé, musí existovat veřejný prostor pro politickou participaci, jelikož Severní Kavkaz představuje jedno z nejvíce hierarchizovaných politických prostředí v celé Ruské federaci, přičemž i tamní guvernátory jmenuje Moskva, vysvětluje expert. Dodává, že místní nemají příležitost formálně ovlivnit složení své vlády, tudíž musejí vycházet do ulic, aby byli slyšet, případně se - jako v minulosti - uchýlit k povstání.

Zatřetí, Moskva musí přitáhnout uzdu Ramzanu Kadyrovovi, na něhož se dlouhodobě valí kritika za budování "státu ve státě", kde naplatí ruské zákony a běžně dochází k porušování lidských práv, tvrdí odborník. Za znepokojivé považuje především Kadyrovovy nedávné kroky, obzvláště územní nároky vůči sousedním republikám prosazované skrze soukromou armádu.

"Tento úkol leží na Vladimiru Putinovi, který Kadyrova stvořil a nadále zavírá oči nad jeho zneužíváním moci," deklaruje Hauer. Obává se však, že historie Severního Kavkazu ukazuje, že šance na realizaci uvedených změn jsou mizivé.

Ingušsko přitom v minulosti mělo vysoce respektované vůdce, například prvního prezidenta Ruslana Auševa, jehož politiku v 90. letech národ široce schvaloval, podotýká analytik. Doufá, že Ingušsko jednou znovu potká takové štěstí, avšak dodává, že v dohledné budoucnosti je výhled pochmurný.