Proč v Německu nedochází k masovým protestům jako ve Francii? Důvodů je mnoho

Je poměrně snadné vnímat žluté vesty  jako jedno z tzv. populistických hnutí, které se v souvislosti s migrační krizí a obecnou nespokojeností s politickými stranami objevily všude po Evropě. Této interpretaci by nahrávala i skutečnost, že Národní fronta, francouzská strana označována za krajně pravicovou, se pokouší na protestech kapitalizovat, jak dokumentují noviny New York Times.

Nicméně, New York Times dodávají, že na hněvu demonstrujících Francouzů se pokouší získat politické body všechny politické strany, včetně krajní levice. Všechny se zároveň potýkají s totožným problémem – že rebelanti nejsou tak jednoduše kontrolovatelní a že jejich vztek míří na politický systém jako na celek – to znamená, že se může velmi snadno obrátit i proti těmto stranám.

ABC News poukazuje na tuto anarchistickou povahu současné rebelie. Populistická hnutí navzdory svému útoku na elity a veškeré své protisystémové rétorice neplánují politický systém svrhnout, ale stát se jeho součástí, ovládnout jej. Naproti tomu žluté vesty nemají žádné politické ambice a žádné plány na politické koalice. Chtějí jen vidět „padnout krále“.

Podle ABC News je potřeba vnímat žluté vesty v kontextu francouzských dějin. Francie má poměrně bohatou historii různých masivních protestů proti establishmentu, počínaje Velkou francouzskou revolucí v roce 1789, jako byly revoluce v roce 1871 či 1968.

Právě mezi Velkou francouzskou revolucí a dnešními demonstracemi lze vysledovat jisté paralely, kdy Velká francouzská revoluce byla vyvrcholením tzv. „chlebových nepokojů“, tj. vzpoury obyčejných Francouzů nemajících na chleba. Podobně i dnes jsou protesty v Francii projevem ekonomické nespokojenosti obyčejných Francouzů potýkajících se s nedostatkem peněz, na kterém se ještě více projeví plánové zvýšení daně z pohonných hmot.

Francie je v porovnání s ostatními evropskými zeměmi dějištěm masivních protestů kvůli nebývale silné, centrální roli státu. Ten kontroluje všechno a proto jakékoliv sociální problémy jsou připisovány na vrub státu, respektive pak prezidentovi jakožto hlavnímu držiteli moci. V Německu s odlišnou, decentralizovanou politickou strukturou neexistuje francouzské „stát jsem já“ a pokud jsou němečtí občané rozčileni ohledně vlády, mají možnost volit někoho jiného. Ve Francii se silným prezidentským úřadem a slabým Parlamentem je tato možnost poněkud omezenější.

Podle ABC News dalším podstatným problémem Macrona a jeho strany Republika v pohybu (La Republique en Marche) je chybějící politická infrastruktura. Na rozdíl od tradičních, zavedených stran nemá Macronovo hnutí vybudovanou síť vazeb skrze zemi, která by mu pomohla být v kontaktu s lokálními voliči a znát jejich problémy. Následkem toho působí Macron a jeho strana ještě elitářštěji než jak je obecně vnímána.

Agresivita protestů ve Francii vychází taktéž ze skutečnosti, že se jedná o vzpour mladých lidí, postrádajících životní perspektivu. To je další rozdíl od populistických evropských hnutí, které reprezentují naléhavý pocit starších generací, že jim takříkajíc „ujíždí vlak“ a že se svět mění až příliš rychle. Přes všechny jejich ekonomické problémy se jedná ale o v podstatě zajištěné třídy. Ve Francii mladí mají pocit, že nikdy nemůžou dosáhnout standartu svých rodičů. Zatímco ty Macronovo ujištění zvýšení minimální mzdy uspokojilo, pro mladé je to stále málo.