Satira, nebo rouhání? Ruské komedii se všichni nesmějí

Útoky byly takové, že se režisér Alexej Krasovskij rozhodl raději se obejít bez svolení ministerstva kultury, které je nezbytné pro promítání v ruských kinech. Svůj snímek zpřístupnil na internetu, kde od 3. ledna zaznamenal už více než milion zhlédnutí.

Prazdnik sleduje, jak se rodina jednoho vědce, který je součástí privilegované sovětské nomenklatury, chystá oslavit Nový rok 1942, jeden z nejtěžších v sovětských dějinách. Ale plány jim hatí dva nečekaní hosté, pozvaní dětmi. Jak jen hosty přesvědčit, že jsou "jako ostatní", když na svátečním stole mají kuře a šampaňské, zatímco jiní obyvatelé obléhaného Leningradu (nyní opět Petrohradu) dostávají 125 gramů chleba na den a hodně lidí umírá hlady na ulici?

Alexej Krasovskij není neznámý. Jeho předchozí film Vymahač z roku 2016 získal několik mezinárodních cen a zaznamenal úspěch v ruských kinech. Přiznává, že čekal potíže nového filmu, který se podle něj věnuje "privilegovaným a nespravedlnosti", což jsou témata aktuální i v současném Rusku, kde životní úroveň lidí je nízká a elita bývá často obviňována ze zkorumpovanosti.

"Prožíváme i teď jistý druh blokády: zvykli jsme si blokovat naše svědomí a tvářit se, že nevidíme pokles životní úrovně, ani pronásledování těch, co chodí na demonstrace," říká sedmačtyřicetiletý režisér.

Tento názor sdílí mnozí internetoví diváci jeho snímku. Jeden z nich ve filmu spatřuje "alegorii současného režimu, kde hodnostáři mají vše, co se jim zlíbí, na úkor ostatních". Film naopak podle něj rozhodně není výsměchem tragickým událostem tehdejší doby, jak mu vytýkají "zuřiví vlastenci z řad poslanců a hodnostářů všeho druhu".

Právě historický rámec se stal záminkou ke kritice nízkorozpočtového snímku, který se obešel bez státní podpory. Blokáda Leningradu si od září 1941 do ledna 1944 vyžádala více než 800.000 životů lidí, kteří zahynuli hlady či pod bombami. Mnozí Rusové považují tuto oběť za posvátnou.

"Neviděl jsem a neuvidím tento film," ujišťuje poslanec vládní strany Jednotné Rusko Sergej Bojarskij, který snímek kritizoval jako "rouhání". Jiný stranický funkcionář Andrej Turčak se dožadoval zákazu promítání. Podle Krasovského mu další hodnostář nabízel peníze, pokud snímek zničí.

Pro úhradu nákladů režisér zřídil sbírku, která již vynesla 3,5 milionu rublů (asi 1,2 milionu Kč), což film skoro zaplatilo.

Ruské ministerstvo kultury začátkem loňského roku na poslední chvíli zakázalo jinou komedii, Ztratili jsme Stalina, která si tropí posměch z boje o moc po diktátorově smrti v roce 1953.

Naopak filmy opěvující roli Ruska v druhé světové válce jako zdroj národní hrdosti a pilíř vlastenectví se těší štědrému financování z veřejných zdrojů. To je případ filmu T-34, který počátkem roku lámal rekordy v pokladnách ruských kin.

Obléhání Leningradu zůstává citlivým tématem. V roce 2014 hlavní operátoři kabelových televizí odmítli nezávislou stanici Dožď poté, co si troufla položit otázku, zda neměl být Leningrad raději vydán nacistům, aby se ušetřily tisíce životů.

"Neumím si představit komedii o blokádě. Je mi 88 let a pláču pokaždé, když si vzpomenu co jsme prožili. Výraz komedie v souvislosti s blokádou je rouháním," prohlásila Lidija Ilinská, která jako dítě obléhání přežila.

Historik Nikita Lomagin, autor uznávaných prací o obléhání Leningradu, vytýká filmu Krasovského nepřesnosti. "Je pravda, že v Leningradu existovala hierarchie v distribuci potravin. Ale toto téma by si zasluhovalo analýzu hodnou složitosti problému, a ne tuto snadnou provokaci," tvrdí.

Režisér odmítá jakékoliv znevažování blokády: "Je to příběh lidí, kteří v nejtěžší době mohli žít lépe než ostatní. Existovali tehdy, existují teď a bohužel v Rusku budou existovat vždy."