Agafja Lykovová. Žena ztracená 42 let nezná peníze, neví ani o druhé světové válce

Život v samém srdci sibiřské tajgy je velmi náročný a Agafja, kterou nakonec dohnalo stáří, se po letech obrátila se srdceryvným dopisem na sibiřský tisk s žádostí o pomoc, protože cítila, že už sama na vše nestačí. Jediné, co ji v kruté sibiřské zimě, poskytovalo teplo, byl oheň, který si musela rozdělávat za pomocí křemenu. Její obydlí se nachází stovky kilometrů od nejbližších měst a vesnic a v případě špatného počasí byly naděje na její přežití téměř nulové. "Nevím, jak mi Bůh pomůže přežít zimu," psala Agafja, dříve rázně odmítající nabídky ze strany úřadů, které jí chtěly alespoň na přečkání zimy přestěhovat do nejbližší vesnice.

Silně věřící rodina Lykovových se rozhodla utéct do lůna přírody v roce 1936 před perzekucí, které čelila pod Stalinovou vládou. Agafja se narodila někdy v letech 1944-45 (přesné datum není známo). Po celých 42 let až do roku 1978 byli Lykovovi považováni za zmizelé. Teprve až tehdy je šťastnou náhodou našla skupina geologů, která prováděla průzkum v této oblasti. Jejich skromné obydlí spatřila přímo ze vzduchu. Všichni, kteří měli tu čest se osobně setkat s Lykovovými potvrdilo, že to pro ně byl jakýsi návrat o celá století zpátky. Jediné, nač se ve svém životě, mohli spoléhat byly dary přírody a v neposlední řadě také modlitby.

V dopise Vladimíru Pavlovskému, šéfredaktoru novin Krasnojarskij Rabočij, se Agafja dovolává pomoci s vytápěním a pěstováním zeleniny, protože to je to jediné, díky čemu dokáže přežít krutou sibiřskou zimu. Protože po sobě nezanechala žádné potomky, není nikdo, kdo by se o ní v pokročilém věku postaral. A pro starého člověka není vůbec snadné žít v civilizaci, natož v pustině. "Jsem sama, jsem stará a už nejsem tak zdravá, jako dřív. Jediné, co mi ještě funguje, je mé srdce. Potřebuji někoho, kdo mi bude oporou. Stále si myslím, že jsou na světě milí a laskaví lidé. Se slzami v očích vás všechny ve jménu Krista prosím, abyste mě nenechávali samotnou a projevili mi milosrdenství," píše Agafja ve svém dopise. 

Je až obdivuhodné, jak dobře umí Agafja psát, ačkoliv nikdy nechodila do školy. Když ještě žila ve svém srubu se svými rodiči, tak jediný smysl jejího života byly modlitby a domácí práce. Nyní je však na všechno sama - na Boha, na rozehřívání kamen i na pěstování zeleniny. Agafja se ve svém dopise svěřila, že jí sžírá právě také samota. Poprvé se dožadovala pomoci v roce 2005, ale nepřišla. "Říkají mi, že někde žijí miliony křesťanů, miliony lidí, ale nikdo z nich se neodhodlal mi přijít dělat společnost v zimě," stěžuje si Agafja. I z tohoto důvodu se pravděpodobně rozhodla, že přistoupí na nabídku vrátit se do civilizace.

Předtím byla jedinou strastí, s níž se musela Agafja vypořádat, izolace. Dnes je jí ale i strach o přežití. Nepodařilo se jí totiž vypěstovat si na zimu dostatečné množství jídla. Jediné, co jí zbylo, jsou brambory. Když už se musela Agafja vypořádat s tím, že zbytek života stráví mimo svůj skromný domov, požádala, aby byla umístěná tam, kde jí bude dobře, a kde bude obklopená milými lidmi. Agafja Lykovová, žijící od narození na Sibiři, nikdy nepoznala peníze, nevěděla o letu do vesmíru a v neposlední řadě až do setkání s lidmi z civilizace ani nevěděla o 2. světové válce.