Jak je na tom s církevními restitucemi Rusko? Církev si nárokuje i to, co jí nepatří, bouří se odpůrci

Ruská pravoslavná církev je v poslední době, za vlády ruského prezidenta Vladimira Putina, velmi podporovaná – a to v takové míře, až podle kritiků dochází k rozleptávání hranice mezi náboženstvím a státem. Ačkoliv je Rusko sekulární stát, Putin opakovaně hovořil o křesťanství, a ortodoxní církvi partikulárně, jako pojítku ruské společnosti, které zajišťuje jeho morální a kulturní rozvoj.

Jako v jiných post-komunistických zemí, i církev v Rusku se dožadovala navrácení znárodněného, komunisty sebraného majetku. Ruský stát jí však v plné míře vyhověl až v roce 2010 v Zákonu o převodu náboženského majetku na náboženské organizace. Ten umožňuje náboženským organizacím, aby si nárokovaly téměř jakýkoli státem vlastněný (federální, regionální nebo obecní) majetek v zemi, který má nebo měl nějaký náboženský význam.

Pokud má náboženská organizace o tento majetek zájem, je povinna zaslat žádost vládnímu orgánu, který majetek vlastní, a vysvětlit a prokázat jeho náboženský význam. Poté tento vládní orgán projedná možnost a potenciální problémy s převodem. Jsou-li splněny všechny podmínky, je náboženské organizaci přiznáno soukromé vlastnictví nad majetkem nebo bezplatné užívání majetku.

Ačkoliv tento zákon je často spojován s termín „restituce“, v samotném textu zákona o něm není ani zmínka. Podle Center for Strategic and International Studies (CIS) by tento termín se technicky ani neměl aplikovat na ruskou pravoslavnou církev, která před nástupem komunistů k moci, byla považována za část státu v době carského Ruska. Církev v té době neměla žádnou autonomii a všechen její majetek patřil státu. Proto do určité míry vlastně není co restituovat.

V Rusku je mnoho případů, kdy požadavek církve o vrácení jistých významných církevních budov, které jsou navštěvovanými církevními budovami, vyvolal silný idpor. Např. Smolný klášter je využíván více než dvě desetiletí využíván jednou z nejprestižnějších univerzit v Rusku, Státní univerzitou v Petrohradě, na což upozorňovala petice za zachování jejího dosavadního účelu. Svůj náboženský význam ztratila budova už v roce 1764, kdy byla transformována na první instituci vyššího vzdělání pro ženy v Rusku primárně světského rázu. Církvi se zatím vrátila katedrála, která byla využívána jako koncertní hala.

Rádio Svobodná Evropa v dubnu minulého roku referovala o vlně odporu, která se zvedla vůči navrácení významné památky staroruské architektury ve městě Vladimir z 12. století, Zlaté brány, církvi. Ta svůj nárok odůvodňuje přítomnosti malého kostela nad bránou.

Podle odpůrců tohoto kroku však Zlatá brána, která je v seznamu památek UNESCO, je symbolem města, a to kulturním, nikoliv náboženským. Alica Aksyonová, zakladatelka muzea Vladimirsko-suzdalského knížectví, poukazuje na to, že kostel byl pro bohoslužebné účely použity jen 40 let během osmi, skoro devíti století. Navíc ke kostelu musí člověk ujít 64 středověkých schodů, což jej činí prakticky neschopným pro pravidelné církevní používání.

Ředitele muzea Zlaté brány, Igor Konyšev, varuje, že případy navracení památek UNESCO do rukou církví výrazně omezují možnosti návštěvníků je vidět zevnitř. Poukazuje na případ chrámu Pokrovu na Něrli, který je dle něj „v zásadě eliminován“ z turistické návštěvní sítě. „ Ano, můžete ho vidět na obalech učebnic [historie a kultury], ale zkuste se do něj dostat!“

Podle lokálních novin Delovoy Peterburg město Petrohrad předalo církevním organizacím od roku 2010, kdy začal platit restituční zákon, na 101 monumentů – nejvíce pravoslavné církvi. Samo město se postavilo proti předání Katedrály svatého Izáka z obavy, že „jediné ziskové muzeum v Rusku může ztratit turisty.“

Podle CIS nicméně vláda se snaží vrátit církvi majetek, protože pro ni představuje důležitého mocenského spojence. Od církve si vláda slibuje zajištění stability v zemi a ideologické podpory. Ačkoliv je tedy Rusko oficiálně sekulárním státem, na té neoficiální existuje mezi státem a pravoslavnou církví silné sepětí.