Krkolomná čeština a nejapné poznámky: U soudu v kauze MUS bylo i veselo

Přelíčení začalo 13. května a skončilo ve čtvrtek, tedy o týden dříve, než se plánovalo. Bellinzona má jen asi 18.000 obyvatel a poklidná, skoro lázeňská atmosféra malebného městečka kontrastovala s pozorností, kterou případ vyvolává v České republice. V malém centru města během přestávek v jednání na sebe naráželi po městě novináři, obžalovaní i obžaloba. Výjimkou nebylo, že v kavárně na jednom rohu seděli obžalovaní s advokáty a nedaleko na náměstí v jiné kavárně byla prokurátorka se svým týmem.

Proces probíhal v improvizovaných podmínkách v budově policie, protože sídlo soudu se opravuje. V relativně malé policejní budově byla rozdělena i soudní síň. V jedné části byli soudci, žalobci a obžalovaní a úplně na druhé straně domu pak místnost pro publikum, kam se přenášelo jednání na velkých obrazovkách. I když tak byl dojem ze soudní síně poněkud zprostředkovaný, mělo to i své výhody. Přítomní nemuseli vstávat při příchodu soudců, mohli se bavit a sledovat třeba i zápasy švýcarské hokejové reprezentace, jako někteří švýcarští advokáti.

Kromě proměnlivého počtu (především českých) novinářů tam sedávali hlavně lidé z okruhu obžalovaných, jako překladatelky a další právníci, včetně advokátů ze společnosti MBS Legal, dříve Šachta & Partners.

V soudní síni byli obžalovaní obklopeni vesměs špičkovými švýcarskými advokáty s hodinovými honoráři ve stovkách švýcarských franků. V jejich čele bylo eso švýcarských právníků Lorenz Erni, který zastupoval před čtyřmi lety i režiséra Romana Polanského, když byl zadržen ve Švýcarsku kvůli žádosti o vydání do USA.

Kauza MUS je komplikovaná a celé projednávání bylo poměrně náročné a vyčerpávající. Při závěrečném šestnáctihodinovém maratónu obhajoby i soudci místy nemohli potlačit zívání. Právníci se tak snažili svá vystoupení kořenit vtipem či břitkými výpady. V tomto směru se vyznamenával Marc Henzelin, zástupce pozdějších majitelů, firmy Czech Coal Services. Když prohlásil, že škoda, kterou prý způsobili obžalovaní jeho klientovi, přesáhla tři miliardy korun, poznamenal, že takovou cifru naposledy viděl na e-mailu ze Zimbwabwe, který oznamoval údajnou výhru v loterii.

Snažil se také přesvědčit soud, že komplikovanost kauzy má zakrýt jednoduchý fakt, že šlo podle něj o krádež. "Když má něco křídla, plave to na vodě, dělá to kvá kvá a dělá se z toho paštika, je to velmi pravděpodobně kachna, i když se o tom nemluví," řekl Henzelin. Lorenz Erni na to reagoval jen poznámkou, že Henzelinovy zkušenosti z říše zvířat nebude komentovat.

Zřejmě nejvýřečnější byl obhájce Marka Čmejly, André Clerc, který měl spadeno především na prokurátorku Graziellu de Falco Haldemannovou. Jednou její prý nesourodý obžalovací spis přirovnal k rybí polévce bujabéze, podruhé jí zas teatrálně gratuloval, že je s to posoudit kvalitu překladu dokumentů z češtiny. "Pro mě je čeština tajemstvím," poznamenal. Uchýlil se tehdy i k poměrně ostrým výrazům. Když řekl, že "podle prokuratury stojí překlad za starou belu", předseda tribunálu Jean-Luc Bacher to ještě přešel. Když ale prohlásil "na to kašlu", tak ho již varoval, aby si dal pozor na jazyk.

De Falco Haldemannová se opakovanými výpady alespoň navenek nenechávala zviklat a pronikavým hlasem třídní premiantky metodicky odrážela útoky obhájců. Na rozdíl od ostatních stran jednání se ale vyhýbala žertům. I soudce Bacher, přestože prakticky nedával najevo žádné pocity, si občas humornou poznámku neodpustil. Když se jeden z obhájců v závěrečné řeči chystal vyvracet obvinění z praní špinavých peněz, Bacher jeho vystoupení uvedl: "A nyní nás čeká 20 minut praní".

Obhájci, soudci i žalobci s různými úspěchy bojovali s výslovností českých jmen. MUS se většinou měnila na "mosteka uhelna", bez problémů vycházelo jméno Petra Krause, Jiří Diviš byl většinou "Žiri Divis" a nepřítomný Oldřich Klimecký pak "Klimeky" nebo "Klimečky". Naprosto největším jazykolamem bylo ale jméno Marka Čmejly, který se většinou musel smířit s tím, že se jmenuje "Smežla".

Největší pozornost z obžalovaných vyvolával bezesporu Antonín Koláček. Jako ostatní neodpovídal na konkrétní dotazy týkající se kauzy, ale rozhovořil se po otázkách na jeho osobní situaci. Soudcům popsal svou nekonvenční filozofii zahrnující nesourodou směs buddhismu, šamanismu, tantrismu a křesťanství. Zjevně je zaujal líčením svého obratu od byznysu k věcem duchovním a výroky jako "posvátné záměry našich srdcí" či "skrze své nitro a své srdce poznávám existenci".

Soudce Peter Popp se zeptal i na Koláčkovo léčení prostaty a dostal dlouhou odpověď, včetně popisu ájurvédického léčení (tradiční indické lékařství) a analýzy problému, který podle Koláčka plyne ze stresů při komplikovaném porodu a z traumatických zážitků z dětství. "Po návratu z Indie jsem se proto vracel do porodu. S terapeutem jsem prováděl tanec ve vodě, tedy prenatální pohyby ve vodě teplé 37 stupňů, aby se úplně uvolnily křeče nebo stresy, které tam byly při tom porodu," líčil Koláček.

Vysvětlil jste víc, než jsem čekal, poznamenal poté fascinovaný Popp.

Koláček také nekonvenčně uzavřel své vystoupení u bellinzonského soudu, když vstal z lavice obžalovaných, přešel k prokurátorce a dal jí zdobenou svíčku, figurku anděla a uklonil se jí. "Jste součástí mého osudu a já jsem za to vděčný," řekl jí. Později přiznal, že pociťoval jistou nervozitu, ale pak prý cítil, že prokurátorka jeho dar "přijala s otevřenou náručí".