Nový belgický král bude čelit problémům. Čeká zemi osud Československa?

Nástup nového krále nevyvolává větší vzrušení za hranicemi Belgie i proto, že jej neprovázejí velké oslavy, které by se rovnaly aspoň nedávné korunovaci nizozemského krále Willema-Alexandera. Do Bruselu nebyli ani pozváni hosté z ostatních královských rodin v Evropě. 

Přesto má osoba krále pro Belgii klíčový význam, protože byl vždy jednou z mála věcí, která bránila rozpadu země. Belgie je rozdělena mezi holandsky mluvící Vlámy na severu a frankofonní Valony na jihu. I když tato země nebyla nikdy příliš soudržná, vlámský separatismus se v posledních letech stupňuje a po volbách je stále těžší sestavit vládu.

Po minulých volbách v roce 2010 to trvalo dokonce 16 měsíců. K sestavení kabinetu nemálo přispěl nakonec i odstupující král Albert II. Panovník má totiž v Belgii nejen povinnost podepisovat zákony, ale také pravomoc jmenovat vyjednávače, který napomáhá sestavení vlády.

Tento úkol nyní čeká i nového krále. Volby budou příští rok v květnu a lze předpokládat, že situace bude stejně zablokovaná jako před čtyřmi lety. Průzkumy totiž ukazují, že favoritem je separatistická strana Nová vlámská aliance (N-VA).

Belgická média spekulují o tom, zda dosud spíš nevýrazný princ Philippe, který se na veřejnosti vždy cítil nesvůj, tuto roli zvládne. Stejně tak si část Vlámů proti sobě popudil v roce 2004 rozhovorem, ve kterém řekl, že nepřipustí, aby krajně pravicová strana Vlámský zájem rozbíjela Belgii. Na rozdíl od otce je ve Flandrech vnímán spíše jako frankofonní cizinec, protože francouzsky se vyjadřuje mnohem lépe.

V nedávném průzkumu také jen necelá polovina Vlámů uvedla, že třiapadesátiletý Philippe bude podle nich dobrý král. Mezi Valony převažovalo pozitivní hodnocení u dvou třetin dotázaných.

Československo je pro Belgii vzorem

Jakmile je nadnesena otázka rozdělení Belgie, v belgických, ale i jiných médiích se začne připomínat Československo. "Je čas říci Belgii sbohem. Je čas na sametový rozvod," prohlásil například šéf nacionalistického Vlámského zájmu Filip Dewinter v jasné narážce na poklidný rozpad Československa v roce 1993.

"Nechci konec Belgie, ale obávám se, že nastane," připustil i Gerard Deprez, bývalý šéf valonských křesťanských demokratů. Československý vzor je natolik atraktivní, že belgický deník Le Soir poslal do Česka a Slovenska zpravodaje, aby zjistil, jak se oběma zemím téměř patnáct let po rozpadu daří.

Česko, to je početnější a bohatší Vlámsko. Slovensko pak menší a zaostalejší Valonsko, rozebírají komentátoři belgických médií. A zkoumají, jak se čeští a slovenští lídři vypořádali s dělením majetku, měny (s eurem bezpředmětné) a určením hranic. Jenže to, co fungovalo uprostřed Evropy, nemusí nutně proběhnout bezbolestně o tisíc kilometrů dál na Západ.

Ač už dnes oba hlavní regiony žijí autonomním životem, několik otázek zůstává nezodpovězených. Tak například, co s královskou rodinou, která je podle mnohých jedním z mála spojovacích článků Belgie.

Nejasný je také osud Bruselu. Jen zde platí přísná dvojjazyčnost, většina místních obyvatel však mluví francouzsky. Město je zároveň obklopeno vlámským prstencem. Nejčastěji se mluví o přeměně hlavního města v jakési mezinárodní sídlo, však tu už sídlí hlavní instituce Evropské unie, ale například také NATO. 

Zatímco bohaté Flandry mohou existovat samy o sobě už dnes, horší je to s Valonskem, nyní žijícím především díky podpoře z rozvíjejícího se severu. Že by si malou zemičku vzala pod svá křídla Francie? Sotva. Kdo by jevil zájem o zemi se skomírajícím průmyslem a patnáctiprocentní nezaměstnaností.

(Zdroj: iDnes.cz)