Tmářský či revoluční papež? Před rokem oznámil Benedikt XVI. rezignaci

Italská agentura ANSA přišla v 11:46 se zprávou, že Benedikt hodlá k 28. únoru odejít z čela církve. Zaražení novináři si s touto informací zprvu nevěděli příliš rady: může to vůbec být pravda? Může papež skutečně rezignovat? Vatikánští experti, italští zpravodajové a redaktoři římských novin se okamžitě vrhli k telefonům, aby si věc ověřili u mluvčího Federika Lombardiho, ale ve výrazech se jim stále zračila nejistota.

Jistě, všichni věděli o Benediktově zhoršujícím se zdraví, proč by si ale papež vybíral k tak bombastickému oznámení o svém odstoupení zrovna nepříliš zajímavé zasedání konzistoře, kde se mluvilo o svatořečení dvou jihoitalských světců? Jeho věty navíc zazněly latinsky, a tak se všichni sami sebe ptali, zda oznámení vůbec správně pochopili.

V dějinách církve až do toho okamžiku odstoupil pouze jediný papež, Celestýn V., který se tak rozhodl v roce 1294 po několika měsících od svého zvolení. "Po opakovaném zpytování vlastního svědomí jsem před Bohem došel k jistotě, že moje síly z důvodu pokročilého věku již nestačí na náležité vykonávání petrovského úřadu. Jsem si dobře vědom, že tato služba svou duchovní povahou musí být konána nejenom činy a slovy, ale neméně také utrpením a modlitbou," řekl Benedikt.

I když pětaosmdesátiletý papež jasně řekl, že se úřadu vzdává kvůli vysokému věku a chatrnému zdraví, začaly se hned šířit zvěsti o "skutečných" důvodech rezignace. Mnozí tvrdili, že Benedikta ze svatého stolce vyhnal především vyostřený mocenský boj ve Vatikánu a že poslední kapkou byl takzvaný skandál Vatileaks, který se týkal papežova osobního komorníka a krádeže důvěrných dokumentů.

Po dojemném loučení se začal hledat Benediktův nástupce a 15. března se svět dozvěděl další překvapivou zprávu. Konkláve 115 kardinálů zvolilo do čela církve argentinského jezuitu Jorgeho Bergoglia, kterého nikdo ze znalců předem nezahrnul ani do širší skupiny favoritů na papežství.

Odkaz papežské vlády Bendikta XVI.

Zatím není snadné hodnotit tohoto papeže, ale to nejde prakticky u žádného období života bavorského rodáka Josefa Ratzingera, píše server e15.cz.

I když Ratzinger tvrdí, že v jeho teologickém učení není žádných zlomů, do šedesátých let patřil k církevním reformátorům. Na druhém vatikánském koncilu se mocně zasazoval o modernizaci tisícileté instituce. Jenže pak přišel šok ze studentských bouří v roce 1968. Konec úcty k autoritám a relativizování všech dosavadních hodnot Ratzingera otočilo k obraně tradic a církevních dogmat. Z někdejších reformních přátel se tak najednou stali oponenti. 

První roky papežství plachého a introvertního Ratzingera se nesly ve znamení různých zbytečných konfliktů a nedorozumění. Po vzoru Jana Pavla II. si více všímal Jižní Ameriky, kde žije nejvíce věřících katolíků. Na druhé straně ale Latinskou Ameriku popudil svými výroky o blahodárné kolonizaci. 

V roce 2007 způsobil skandál svou řečí o víře, rozumu a učenosti v Řezně. Tehdy citoval byzantského císaře Manuela II. a použil jeho výrok o ďábelských a nelidských věcech, které zde po sobě zanechal Prorok. Marně se pak snažil svůj citát vysvětlovat v kontextu, muslimský svět (a vlastně i křesťanský) to příliš nepochopil. 

Nejednoznačný zůstává jeho odkaz v boji proti sexuálním přečinům uvnitř církve. Zde vlastně rok zvolení Ratzingera papežem není velkým předělem. Už jako šéf Kongregace pro nauku víry získal pravomoce vyšetřovat množící se sexuální skandály po celém světě. Někteří ho viní, že blokoval vyšetřování případů a nepředal provinilce světské spravedlnosti.

Jiní si Ratzingera vysoce cení, že konečně někdo začal systematicky ve Vatikánu bojovat proti těmto zločinům. Zpřísnil kanonické právo. A jako papež se například v roce 2010 v pastoračním listu omluvil obětem sexuálního zneužívání irskými kněžími.