NÁZOR: Pandemie zesiluje problém obezity. Expertka poukázala na velký paradox

Lidstvo tloustne od 60. let

Statistika ukazuje, že přes 40 % dospělých Britů přibralo během pandemie průměrně 3 kg, uvádí autorka komentáře. Důvody jsou podle ní za zřejmé: lidé se během dlouhých lockdownů méně hýbali, navíc se přidalo přejídání v důsledku stresu i uzavření sportovišť.

V Británie byla proto v létě spuštěna kampaň Better Health (Za lepší zdraví), která se soustředí na tzv. rovnici energetické rovnováhy, jež předpokládá, že tělesná hmotnost narůstá, pokud příjem potravy měřený v kaloriích převyšuje energii, kterou tělo vynaloží, nastiňuje Wilks-Heegová. Připomíná, že dopad obezity na zdraví je dobře zdokumentován, včetně spojení mezi úmrtností na covid-19 a indexem tělesné hmotnosti vyšším než 30, což přidává řešení tloustnutí populace na urgenci, a to nejen ve Spojeném království.

"Přesto by nám měl pohled na historii diet a zdravotnických kampaní připomínat, že realita nabývání hmotnosti je složitější než 'příjem vs. výdej kalorií'," píše expertka. Pokládá otázku, zda zaměření na běžné diety s cílem omezit energetický příjem díky počítání kalorií může skutečně adekvátně řešit problém nárůstu hmotnosti během pandemie.

Výzkum snah o hubnutí po roce 1945, který historička realizovala, ukázal, že redukční diety ve Spojeném království prvně získaly popularitu ve chvíli, kdy střídmost ustoupila konzumní kultuře a hojnosti v 50. a 60. letech minulého století. Obecné hubnutí se zpočátku zaměřovalo na omezení příjmu uhlohydrátů, avšak na konci 60. let se rozšířilo omezování příjmu tuků a počítání kalorií, dodává Wilks-Heegová.    

Zhruba v této době ale vědce začala znepokojovat spojitost mezi vysokou hmotností a kardiovaskulárními nemocemi a objevily se výzkumy dokumentující negativní dopady obezity na srdeční kondici a krevní tlak, připomíná akademička. Konstatuje, že poměr obézních v britské populaci byl v té době relativně nízký, přesto zmíněné obavy vedly v roce 1967 k založení Asociace pro obezitu.

"Navzdory rostoucí pozornosti věnované těmto zdravotním problémům a dietám, lidé po celém světě - především v západních zemích - od 60. let nabývají na váze," pokračuje historička. Upozorňuje, že celosvětová úroveň obezity je nyní téměř trojnásobná oproti roku 1975, přičemž v Británii se počet obézních mezi letu 1980 a 1991 zdvojnásobil a dnes země zaujímá třetí pozici v evropském žebříčku obézních národů.

Dalo by se tedy předpokládat, že v souladu s tímto vývojem roste i kalorický příjem Britů, uvádí expertka. Podotýká ovšem, že z dat britských úřadů pro roky 1950-2000 vyplývá, že kalorický příjem domácností v zemi paradoxně klesá, zatímco míra obezity roste.

Tento nesoulad zjevně souvisí se zvyšováním podílu tuků v potravě Britů od poloviny 60. let, k čemuž se přidává fakt, že obyvatelé Spojeného království se hýbou méně než kdy dříve, vysvětluje autorka komentáře. Připomíná, že vlastnictví automobilů a motorizovaná doprava v zemi od začátku 50. let rychle rostou. To podle Wilks-Heegové ukazuje, že snížení hmotnosti vyžaduje víc než omezení příjmu kalorií a je nutné podívat se ze širší perspektivy na proměnu životního stylu.

Individuální přístup nefunguje

Problém byl podtržen koronavirou pandemií, deklaruje odbornice. Zmiňuje zprávu britské Agentury pro potravinový standard, která vyzdvihuje, že během prvního lockdownu ve Spojeném království začali lidé více nakupovat v místě svého bydliště, konzumovali doma připravené jídlo a celkově se stravovali zdravěji, což vyplývalo z větší dostupnosti času vyhrazeného pro takové aktivity díky nucenému volnu a povinné práci z domova. Navzdory tomu mnozí přibrali, doplňuje Wilks-Heegová.  

Ve skutečnosti se totiž více času vyplývající z práce z domova během lockdownu týkalo především lidí s vyššími příjmy, zatímco mnoho Britů s nižšími příjmy postihlo ohrožení nedostatkem potravin, kterým navíc nedostatek času stráveného doma zamezil ve zkvalitnění stravovacích návyků, vysvětluje expertka. Dodává, že ve světle stále rostoucí míry obezity se zaměření na diety v posledních 70 letech ukazuje jako nefunkční.

"Ve 20. století se objevily stovky diet, od vyřazení chleba či brambor po konzumaci pouhých 500 kalorií denně, které nedokázaly naplnit přísliby," zdůrazňuje historička. Podivuje se, že aktuální veřejné zdravotní kampaně se zjevně opět zaměřují na zjednodušený apel, aby lidé přijímali méně kalorií.

Od roku 1998, kdy se na obezitu oficiálně začalo pohlížet jako na prioritní zdravotní problém, bylo dosaženo malého, ne-li žádného pokroku, deklaruje Wilks-Heegová. Vyzdvihuje, že obezita neplyne z vědomé volby životního stylu a důraz na individualistická řešení či sebekázeň opomíjí zdravotní nerovnosti, které odhalila a prohloubila současná pandemie. V ideálním případě by nás tak tloustnutí populace během pandemie mělo vést k přehodnocení konvenčních metod hubnutí a přechodu na řešení skutečných příčin a komplexnější přístupy, míní autorka komentáře.