ROZHOVOR: Pět let od masových protestů se Rusko mění z měkkého v tuhý autoritářský režim, tvrdí analytik Andrej Kolesnikov

Jako spouštěč demonstrací před pěti lety se často označuje film On vam ne Dimon poukazující na údajné korupční jednání tehdejšího ruského premiéra Dmitrije Medveděva. Bylo to skutečně téma korupce, co dokázalo do ulic několika desítek ruských měst dostat desetitisíce nespokojených lidí? Existoval jistá návaznost na předchozí velké politické protesty v zemi, například ty, které v roce 2012 provázely opětovný nástup Vladimira Putina do prezidentské funkce?

Celkově zde existovala kontinuita. Nicméně toto protestní hnutí bylo jiné, mělo odlišné spouštěče. Nemělo žádné organizátory, ani žádné vůdce. A v posledních letech se (v Rusku, pozn. redaktora) nekonají ani tolik opoziční protesty, jako spíše spontánní protesty občanské společnosti. Podobně jako tomu je v případě posledních protiválečných protestů.

Protesty, které začaly na jaře roku 2017, byly početné a trvaly několik měsíců, byť jejich intenzita kolísala. Můžeme s odstupem pěti let říct, jak – pokud vůbec – ovlivnily vnitropolitický vývoj v Rusku?

Jak můžeme pozorovat, postupem času začaly úřady brát takové protesty mnohem vážněji. Nehledě na skutečnost, že (přístup státních orgánů, pozn. redaktora) se stával stále více autoritářský a nekompromisní. A v důsledku toho rozdrcení k potlačení protestního hnutí. Jeho fungování byla zkrátka technicky nemožné za situace, kdy dochází k absolutnímu, totálnímu potlačování.

Jak moc se za uplynulých pět let změnilo Rusko, alespoň co se týká ochoty a možnosti běžných obyvatel vyjádřit svou nespokojenost prostřednictvím veřejných manifestací?  

Státní moc se vyvinula z měkkého v tuhé autoritářství, v jehož rámci postupně nezůstal prostor nejen pro protestní hnutí, ale ani pro svobodu médií nebo jiné politické svobody. (V současném Rusku, pozn. redaktora) nacházíme prvky totalitarismu, které reprezentuje logika „kdo není s námi, je proti nám“.

V jednom ze svých komentářů z roku 2020 jste predikoval, že ruský stát čeká existenční krize. Počítal jste, že do čela revolty se nepostaví politická opozice či "cizí agenti" – jak ruský režim často označuje své odpůrce –, ale občanská společnost. Zmínil jste, že sice není organizovaná a nemá vůdce ani strategii, ale vede ji pocit, že je potlačována její lidská důstojnost, přičemž má vůli bránit ji otevřenými protesty. Domníváte se, že toto platí i nadále ve světle ukrajinských událostí?

Ano, současná situace je dalším potvrzením skutečnosti, že protest nemusí být nezbytně organizovanou politickou silou. Protestujícím může být i jeden rozhořčený občan, jak ukazuje nedávný případ Mariny Ovsjannikovové.

(Pozn. redaktora: Marina Ovsjannikovová je ruská novinářka, která dne 14. března 2022 pronikla do živého vysílání zpravodajského pořadu Vremja státem kontrolované, nejsledovanější televizní ruské stanice První kanál, kde na kameru ukázala transparent odsuzující ruskou invazi na Ukrajinu.)