Inspirativní vánoční příběh. Rusové svépomocí restaurují chátrající kostely

"Z legrace si říkáme černí restaurátoři, protože tu práci nikdo jiný nechce dělat," nechal se slyšet jeden z dobrovolníků Alesander Saprikin v rozhovoru pro Euronews.com. Během interview ukazoval novinářům pozůstatky Chrámu Sv. Mikuláše v ruské vesnici Berezhnaya Dubrova na severozápadě Archangelské oblasti. Skupina několika lidí se teď momentálně snaží zachránit jeho střechu, která se rozpadá. Saprikin varuje, že pokud s tím nikdo nic neudělá, hrozí, že kostel nepřežije zimu, což by byla podle něj škoda.

Saprikin je jeden za sta Rusů, kteří se rozhodli ve svém volném čase zapojit do obnovy starých dřevěných kostelů a chrámů z dob Carského Ruska. Rodák z Bělgorodu, hlavního města stejnojmenné oblasti ležící na hranici s Ukrajinou, se před několika lety přestěhoval na ruský sever, aby se mohl připojit ke skupině dobrovolníků. Zmiňovaný Chrám Sv. Mikuláše byl postaven v roce 1678 a disponuje devíti cibulovitými kopulemi, které jsou pro východní architekturu typické. 

Nikomu nepatřící barabizny

Sever evropské části Ruska je domovem dřevěných staveb, které pocházejí ještě z dob před Velkou říjnovou socialistickou revolucí, a které přežily celých 200 let. Podle odhadů jich je cca 7 500. Nyní jsou ale v dezolátním stavu a každý rok se některý z nich vlivem špatných povětrnostních podmínek rozpadne. Jedná se převážně o kaple, kostelíky, kláštery a pravoslavné chrámy. Ačkoliv jsou oficiálně ve vlastnictví státu, nikdo se o ně fakticky nestará. 

Opuštěné barabizny, k nimž se nikdo nehlásí, zpravidla lákají bezdomovce a squattery - viz Klinika. Saprikin a další dobrovolníci se však ale rozhodli posloužit dobré věci a vynaložit všechny své síly na to, aby ruské kulturní dědictví zachránili. Mají sice omezené možnosti, ale i tak očekávají, že se jim dostane mediální pozornosti, a že jim ruský stát nakonec pomůže. Hodlají ve svém úsilí pokračovat tak dlouho, dokud se tomu tak nestane.

Ačkoliv by antikomunisté mohli tvrdit, že za chátrání historických památek a kulturního dědictví může sovětský režim, opak je pravdou. Za Sovětského svazu byly tyto stavby sice zpravidla užívány jako skladiště obilí a jiných zemědělských plodin, ale i tak se udržovaly v jakžtakž dobrém stavu. Navíc v ruské společnosti hrálo náboženství mnohem větší roli než v socialistickém Československu, a proto byly tak jako tak každou neděli přeplněné. Ruský venkov si nezávisle na režimu své tradice uchovával.

Otec Theodosius Kuritsyn se nechal slyšet, že k prvním problémům došlo až po rozpadu Sovětského svazu. Důvodů bylo několik. Stavby nebyly v prvé řadě vůbec předány Ruské pravoslavné církvi a navíc se následný vývoj v 90. letech nesl v duchu společenského i kulturního chaosu. Kromě korupce, rostoucího státního dluhu, vysoké míry nezaměstnanosti a nízké porodnosti byla Jelcinovská éra také charakteristická urbanizací a emigrací. Spousta Rusů se tehdy stěhovala do velkých měst, případně do zahraničí. O dřevěné kostely a chrámy se tak neměl, kdo starat. Tento fenomén trvá dodnes.

Naděje umírá poslední?

Podle informací bylo v letech 2012-2018 vyčleněno z ruského státního rozpočtu 400 milionů rublů (cca 250 milionů Kč) na údržbu dřevěných kulturních památek. "To je na restauraci 7 500 staveb velmi málo," řekl Vladimír Aristarkov, ředitel Ústavu pro kulturní a přírodní dědictví Ruské federace. Jako pozitivní vnímá, že Ministerstvo kultury zahájilo letos v červnu program na obnovu dávno zapomenuté tradiční ruské architektury. 

Naděje umírá poslední a vývoj v poslední době ukazuje, že přiložit ruku k dílu má smysl. Ruská vláda momentálně zamýšlí větší podporu dobrovolným restaurátorům. Podle odborníků v oblasti stavebnictví to ale nestačí a je potřeba mít strategičtější plán. Problém spočívá v tom, že památek je víc než lidí, kteří jsou ochotní se ve svém volném čase zapojit do jejich obnovy. Mnohem efektivnější by byly dlouhodobější investice, které by spočívaly i ve vyhlášení veřejných zakázek.