Tady sucho pomohlo. Archeologové hledali ztracenou stavbu marně, teď se objevila

Zmiňovanou stavbu postavili před 500 lety na břehu řeky Mahánadí, která se nachází na území indického státu Uríša. Ten na začátku 19. století zpustošily povodně, během nichž došlo ke změně toku Mahánadí. Tamější obyvatelstvo bylo tehdy nuceno opustit své domovy a nechat zmiňované duchovní místo ležet ladem. Informoval o tom server Novinky.cz

Poté se navzdory snahám Indického národního ústavu pro kulturní a umělecké dědictví stále nedařilo zjistit, kde se zmiňovaný chrám nachází. Když pak veškeré naděje pohasly, podařilo se tento týden díky stávajícímu suchu objevit špičku chrámové věže.

Duchovní místo bylo po léta pohřbeno v písku

Podle vedoucího výzkumného projektu Adíla Dhíra bylo zmiňované duchovní místo součástí širší zástavby několika vesnic nesoucí název Sartapana. V letech 1835-50 došlo ke změně toku řeky Mahánadí, kterou zapříčinila stavba přehrady, což vedlo ke zvednutí její hladiny a povodním. Kvůli tomu se pak stala stavba nepřístupnou pro badatele.

Jediné, co se vesničanům povedlo, bylo odnést a přemístit Višnuovu sochu, ale samotný chrám už nezachránili. Archeologové se jej pak snažili lokalizovat, ale neúspěšně.

"Až místní obyvatelé nás v tomto týdnu, když poklesla hladina řeky, upozornili, kde by chrám mohl být,“ řekl Dhír. Momentálně je viditelná pouze špička věže, zatímco zbytek se stále nachází pod vodou a nánosy písku.

Stavba se nachází v hloubce 18 metrů, přičemž hladina tvoří tři metry a zbylých 15 nánosy písku a bahna. I tak jsou ale archeologové za to, že se chrám nachází v dobrém stavu.

„Téměř v každé řece v Uríše se nachází nějaký zatopený chrám, ale jen z málokterého zbylo víc než trosky,“ vysvětlil Dhír. Zmiňovaná lokalita byla proslulá častými výstavbami. V této oblasti se stavěly na březích řek, které však během času měnily své toky, což vedlo k jejich častým záplavám.

Zmiňovaný Višnuův chrám ze Sartapany postavili na přelomu 15. a 16. století, a to v severoindickém architektonickém stylu Kalinga, konkrétně Rekha deul. Charakteristickými vlastnostmi tohoto slohu jsou typické zaoblení hran stěn šikhary (věže), velký svisle rýhovaný disk (amalaka), který je položený na její špici, a dekorace šikhary s vodorovnými římsami rozčleněné do čtyř stěn po celé výšce probíhající pěti svislými segmenty (triratha, paňčaratha).