Íránská zbraň proti USA: Co by nastalo, kdyby Teherán uzavřel Hormuzský průliv?

Hormuzský průliv, nenápadný pás vody mezi Ománem a Íránem, patří k nejdůležitějším geopolitickým bodům světa. Ačkoliv je široký jen přibližně 33 až 60 kilometrů, jeho význam dalece přesahuje jeho rozměry. Tímto strategickým místem totiž každý den proplouvají miliony barelů ropy, což z něj činí jedno z nejrušnějších a nejkritičtějších úžin na planetě. V případě konfliktu, jaký v současnosti probíhá mezi USA a Íránem, je právě Hormuzský průliv jedním z prvních míst, na které se upírají oči světových lídrů, ekonomů i vojenských stratégů.

Hormuzský průliv spojuje Perský záliv s Ománským a Arabským mořem. Z Perského zálivu vyvážejí ropu některé z největších ropných mocností světa – Saúdská Arábie, Kuvajt, Spojené arabské emiráty, Irák a v neposlední řadě také Írán. Těmito vodami tak denně proplouvá více než 20 % světové ropné produkce, což znamená, že každý pátý barel na světových trzích opouští Blízký východ právě touto cestou.

Pro Spojené státy americké, které se dlouhodobě snaží o kontrolu stability v této oblasti, je Hormuzský průliv mimořádně důležitý. Nejde pouze o přímý dovoz ropy – USA jsou dnes díky domácí těžbě relativně soběstačné – ale hlavně o stabilitu globálního trhu s ropou. Jakékoli ohrožení průlivu totiž vede ke skokovému nárůstu cen ropy a k narušení dodavatelských řetězců. To má okamžité důsledky pro americkou ekonomiku, průmysl i spotřebitele. Kromě toho jsou USA dlouhodobým spojencem států Perského zálivu, jejichž ekonomiky jsou na vývozu ropy zcela závislé.

V minulosti se Hormuzský průliv několikrát stal dějištěm napětí. Už během íránsko-irácké války v 80. letech došlo ke vzájemnému ostřelování ropných tankerů v tzv. „válce tankerů“. Později, v roce 2012, Írán pohrozil uzavřením průlivu jako odpověď na americké a evropské sankce. Tehdy íránští představitelé tvrdili, že pokud Západ zabrání Íránu v exportu ropy, nedovolí Írán jiným státům průliv využívat. A právě tento scénář se znovu stává aktuálním.

Zavření Hormuzského průlivu, ať už zcela nebo částečně, by mělo dalekosáhlé důsledky. Ropné ceny by během několika hodin mohly vystřelit vzhůru o desítky procent, což by vyvolalo paniku na finančních trzích. Spotřebitelé po celém světě by čelili prudkému zdražení pohonných hmot, energií a navazujících komodit. Ropné společnosti by musely přesměrovat tankery o tisíce kilometrů delší trasou. Dlouhodobé blokování by pak mohlo vést až k recesi, obzvlášť v zemích silně závislých na ropě z Blízkého východu, jako je Indie, Čína či Japonsko.

Pro Írán je hrozba uzavření průlivu nástrojem odstrašování. Pokud se cítí ohrožen, například útoky na svá území nebo jaderné zařízení, je schopný tuto kartu vytáhnout. Disponuje raketami, minami, rychlými čluny i ponorkami, které by dokázaly znepříjemnit plavbu i největším tankerům. I kdyby průliv nezavřel úplně, stačila by hrozba a několik incidentů, aby pojišťovny přestaly zajišťovat tankery plující touto trasou – a obchod by se zastavil.

Spojené státy proto v oblasti dlouhodobě udržují přítomnost své páté flotily, dislokované v Bahrajnu. Tato flotila má za úkol zajišťovat svobodu námořní plavby, především právě v Hormuzském průlivu. V minulosti už několikrát zasahovala proti íránským hrozbám nebo proti útokům na civilní tankery. Její přítomnost však zároveň znamená neustálé napětí a riziko vojenského střetu.

Pro USA by případné uzavření průlivu představovalo nejen ekonomickou hrozbu, ale i výzvu pro vojenskou reakci. Washington opakovaně prohlásil, že svoboda pohybu v mezinárodních vodách je nepřekročitelná červená linie. Jakákoliv blokáda by téměř jistě vedla k vojenské odpovědi a eskalaci konfliktu. Otázkou však zůstává, zda by Spojené státy byly ochotné riskovat rozsáhlý konflikt s Íránem právě kvůli svobodě plavby – obzvlášť v době, kdy se americká politika čím dál více orientuje na Asii.

Obavy z reálného uzavření jsou ale na místě. Historie ukazuje, že i částečné narušení dopravy v oblasti může způsobit skokové zdražení ropy a zvyšující se ceny po celém světě. Přestože hlavní producenti jako Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty mají alternativní exportní trasy – například saúdský ropovod do Rudého moře či emirátské propojení do přístavu Fudžajra – většina vývozu stále závisí na průlivu.

Uzavření by především zasáhlo asijské trhy, kam směřuje 76 % ropy přepravované přes Hormuz. To vysvětluje i relativní zdrženlivost Číny, jež má zájem na stabilitě a nemůže si dovolit úplné přerušení dodávek z regionu. Spojené státy, přestože samy nejsou přímo závislé na hormuzském tranzitu, považují svobodu plavby za klíčovou a mají v oblasti přítomnou 5. flotilu v Bahrajnu, která je připravena reagovat na případné íránské kroky.

Izrael by paradoxně z případné blokády vyšel bez přímé újmy. Jeho ropné zásoby pocházejí výhradně z oblastí mimo Blízký východ – z Ázerbájdžánu, Brazílie či USA, a do země proudí přes Středozemní moře. Právě tato skutečnost činí jeho útoky na íránské cíle ještě více provokativními, neboť Izrael tím ohrožuje stabilitu v oblasti, aniž by sám nesl přímé ekonomické důsledky.

V minulosti se ukázalo, že úplné uzavření průlivu je extrémně obtížné. Během tzv. „války tankerů“ v 80. letech, která byla součástí íránsko-iráckého konfliktu, byly napadeny stovky lodí, ale tok ropy přes Hormuz nikdy úplně neustal. Odhady tehdejšího dopadu hovoří o maximálně dvouprocentním omezení provozu. Analýzy uvádějí, že i za použití malých člunů a raket by Írán pravděpodobně nedokázal dlouhodobě zastavit více než 10–15 % tankerů.

Podle expertů je klíčovým faktorem, zda by se Írán rozhodl jít až na hranu – tedy poškodit dost na to, aby vyvolal tlak Ruska a Číny na deeskalaci, ale ne tolik, aby přiměl USA k přímé vojenské reakci. Tato rovnováha je extrémně křehká a případná chyba v odhadu by mohla vést k rozsáhlému konfliktu.