Jak by vypadal svět, v němž USA převezmou Pásmo Gazy?

Podle Trumpova plánu by byli Palestinci vysídleni, pravděpodobně násilím, do sousedních zemí. Tento realitní „obchod století“, který s Gazou zachází jako s Atlantic City, přitom riskuje zatažení USA do další nekonečné války. Nešlo by o konflikt vedený ve jménu demokratizace Blízkého východu, ale o válku vyvolanou developerskou fantazií. Tento plán by učinil Spojené státy ještě větším terčem pro extremistické skupiny a destabilizoval by celý region, ohrozil spojence od Káhiry po Rijád a mohl by vést k nasazení amerických vojáků přímo v Gaze.

Trumpova představa by si vynutila násilné přesuny obyvatel, což by znamenalo nejen rozsáhlé boje v hustě obydlených městech, ale také celosvětové odsouzení a možná i mezinárodní právní postihy.

Nicméně, než lze takový plán zrealizovat, musí Trump čelit odporu klíčových regionálních hráčů, zejména Egypta, Jordánska a bohatých států Perského zálivu. A tyto země daly jasně najevo, že se na takovém projektu podílet nehodlají.

V oficiálním prohlášení Saúdská Arábie jednoznačně odmítla jakékoli přesidlování Palestinců ze svých historických území a varovala, že nebude normalizovat vztahy s Izraelem bez vzniku palestinského státu. To přímo ohrožuje dokončení Abrahámovských dohod, které Trump zahájil během svého prvního prezidentského období.

Na tiskové konferenci, kde Trump svůj plán představil, seděl po jeho boku izraelský premiér Benjamin Netanjahu a oba politici se shodli, že tímto krokem mění „paradigma Blízkého východu“. Po desetiletích diplomatických snah o dvoustátní řešení se nyní podle jejich představ přistupuje k novému scénáři: zbavení se „palestinského problému“ tím, že se zbaví Palestinců samotných.

Avšak žádný arabský vůdce si nemůže dovolit podílet se na něčem, co by mezinárodní právo i veřejnost považovaly za etnické čistky. Přijetí 1,8 milionu rozhněvaných Palestinců, včetně bojovníků Hamásu, by mohlo vyvolat vnitřní nepokoje a destabilizovat jejich vlastní režimy.

Jordánský král Abdalláh i egyptský prezident Abdal Fattáh Sísí už několikrát Trumpův plán důrazně odmítli. Přesto Trumpova administrativa spoléhá na možnost, že je donutí ke spolupráci pomocí ekonomického tlaku. Egypt i Jordánsko jsou silně závislé na americké finanční pomoci, bez níž by musely zavést tvrdá úsporná opatření, která by mohla vést k politickým otřesům.

„Udělají to. Udělají to… Děláme pro ně hodně a oni to udělají,“ prohlásil Trump minulý týden, čímž jasně naznačil, že je připraven použít finanční vydírání jako nátlakový nástroj.

Tato strategie se však zatím míjí účinkem. Sísí znovu zopakoval, že Egypt „se nikdy nebude podílet na vysídlení Palestinců ze svých domovů“, a Abdalláh při jednání s evropskými představiteli v Bruselu potvrdil, že Jordánsko zůstává pevně odhodláno prosazovat dvoustátní řešení.

Navíc o víkendu se v Káhiře sešli ministři zahraničí Egypta, Jordánska, Spojených arabských emirátů, Saúdské Arábie a Kataru, aby společně odmítli jakoukoli formu násilného vystěhování Palestinců. V jejich společném prohlášení zaznělo: „Odmítáme jakékoliv pokusy o narušení nezadatelných práv Palestinců, ať už formou osadnické expanze, vyvlastňování, anexí území či vyhánění původních obyvatel.“

Zdá se tedy, že americká finanční hrozba má své limity. Přestože by ztráta pomoci způsobila egyptskému a jordánskému vedení vážné problémy, ještě větším rizikem by bylo přijetí statisíců Palestinců, což by mohlo ohrozit jejich vlastní bezpečnost a stabilitu.

Jordánský král má ostatně osobní zkušenost s tím, jak nebezpečné může být, když se velký počet Palestinců stane politickou hrozbou. V roce 1970, kdy byl teprve osmiletý, vypukla v jeho zemi občanská válka mezi tehdejším králem Husajnem a Organizací pro osvobození Palestiny (OOP). Král Husajn nakonec musel proti OOP vojensky zakročit, aby si zachoval moc, což vedlo k rozsáhlým násilnostem. Současný král Abdalláh si zřejmě nemíní zopakovat zkušenost svého otce.

Stejně tak Sísí čelí vlastní bezpečnostní výzvě – islamistickým povstalcům na Sinaji, kde by musel najít místo pro vysídlené Gazany. Přijetí palestinských uprchlíků by tedy pro jeho vládu představovalo nejen ekonomické, ale i vojenské riziko.

Regionální lídři nyní mohou jen doufat, že Trump svůj plán nemyslí vážně a že jde pouze o taktické manévrování. Mohou se ho pokusit odvést jiným směrem, například nabídkou pokroku v Abrahámovských dohodách, pokud svůj projekt opustí.

Někteří analytici se domnívají, že Trump svými výroky pouze testuje hranice politických možností, snaží se provokovat k diskusi a současně oslovit své domácí voliče a finanční dárce. Podle odbornice z Chatham House Sanam Vakil „může chtít narušit konvenční přístup ke konfliktu, který dosud nepřinesl řešení“.

Ať už jsou jeho motivy jakékoli, výsledek je zřejmý: jeho návrh sjednocuje arabské vůdce proti němu a otevírá prostor pro to, aby bohaté státy Perského zálivu v případě omezení americké pomoci zaplnily finanční mezeru.

Ale spoléhat se na to, že Trump a Netanjahu od svého plánu upustí, může být iluzorní. Tento návrh nevznikl náhodou a jeho autoři věří, že arabské státy nakonec podlehnou.

Historie Blízkého východu však ukázala, že i ty nejlépe promyšlené plány mohou skončit katastrofou. A tento plán k těm nejlepším rozhodně nepatří.