KOMENTÁŘ | Rada bezpečnosti konečně udělala něco správně. Přesto OSN zůstává zoufale nefunkční

Rada bezpečnosti OSN v pondělí schválila rezoluci, jejímž deklarovaným cílem je nastavit udržitelnější rámec pro mír a obnovu poničeného Pásma Gazy. Návrh předložily Spojené státy a prošel třinácti hlasy, zatímco Čína a Rusko se zdržely, tentokrát bez využití veta. Na poměry Rady bezpečnosti jde o neobvykle hladký průchod, který se často interpretuje jako vzácný okamžik shody v jinak paralyzovaném systému.

Právě tuto paralýzu je nutné zmínit. OSN se dlouhodobě potýká s fatální neefektivitou, především v otázkách, kde se lámou geopolitické zájmy stálých členů Rady bezpečnosti. Kauza Gazy není výjimkou. Více než dva roky nepřetržité nestability jasně ukázaly, že OSN nedokáže fungovat jako autonomní mírotvůrce a funguje spíše jako fórum, kde se státy navzájem blokují a výsledkem je minimální schopnost vynutit jakékoli závazky na jakékoli straně konfliktu. Schválení aktuální rezoluce tak není známkou posílení OSN, ale spíše projevením momentální shody velmocí, které tentokrát neviděly přímý důvod návrh torpédovat.

Rezoluce dává mezinárodní legitimitu dvacetibodovému plánu amerického prezidenta Donalda Trumpa, jenž se stylizuje do role „předsedy“ nově koncipované „Rady míru“. Tato struktura má fungovat jako přechodná autorita nad Gazou, která následně připraví podmínky pro vznik Mezinárodních stabilizačních sil (ISF). Je příznačné, že reálné těžiště iniciativy neleží u OSN, ale u projektu definovaného jednou mocností a implementovaného skrze koalici států ochotných převzít operativní zodpovědnost. V praxi jde o další příklad, kdy OSN slouží spíše jako prostředek projekce moci než jako skutečný aktér.

Podle amerického velvyslance při OSN Michaela Waltze mají být ISF robustní mnohonárodní silou, jejíž personál má pocházet převážně z muslimských zemí – například z Indonésie nebo Ázerbájdžánu – a působit v Gaze pod jednotným velením. Koncepčně to zní jako krok k větší legitimně a regionální přijatelnosti, ale skeptický pohled je na místě. Podobné mise v minulosti často selhaly na roztříštěném velení, nejasných mandátech či neochotě jednotlivých států nést rizika. Pokud OSN nedokáže zajistit jasný mandát, jednotné řízení operací, a především vynutit disciplínu nad všemi účastníky, hrozí, že se ISF stane pouze další z mnoha misí, u nichž dobré úmysly převážily nad reálnými kapacitami.

Systém, k němuž se zavázaly nejmocnější státy světa pod názvem Responsibility to Protect (R2P), se v praxi fakticky rozpadl. Nejde o dramatickou metaforu, ale o empiricky podložené konstatování. Základní předpoklady R2P, tedy schopnost mezinárodního společenství jednat rychle, jednotně a v krajním případě i bez souhlasu agresora, se ukázaly být neslučitelné s politickou realitou OSN. Výsledek je jasný. Doktrína, která měla zabránit genocidám, masovým represím a státním kolapsům, se stala normativním pravidlem bez operativního účinku.

Rozklad R2P je přímým důsledkem strukturálních slabin OSN. Na papíře měla tato doktrína představovat povinnost mezinárodního společenství jednat tehdy, když stát selže v ochraně svého obyvatelstva. V realitě však OSN nedokáže vynutit ani základní konsensus. Mechanismus R2P je podmíněn autoritou Rady bezpečnosti, jejíž stálí členové disponují právem veta – a právě toto právo systematicky paralyzuje jakoukoliv snahu o včasnou a efektivní intervenci.

Celý systém se tak nevyhnutelně opírá o ochotu velmocí vzdát se vlastních geopolitických zájmů ve prospěch univerzálních norem. To je však očekávání, které nikdy nebylo realistické. Konflikty posledních dvaceti let, jako jsou Sýrie, Myanmar, Etiopie, Jižní Súdán, Ukrajina, a samozřejmě Gaza, opakovaně ukázaly, že stálí členové Rady bezpečnosti nejsou ochotni připustit zásah, který ohrožuje jejich strategické postavení, vlivové sítě či jejich spojence. V okamžiku, kdy se zájmy velmocí střetnou, R2P přestává fungovat. Ne proto, že by nebyla normativně správná, ale proto, že OSN nemá žádný nástroj, jak obejít veto státu, který je zároveň klíčovým geopolitickým aktérem konfliktu.

Z těchto důvodů OSN stále více působí jako semeniště nápadů, deklarací a politických návrhů, jež se následně rozloží na nesouhlasu mezi velmocemi. Mechanismus je předvídatelný: velmoc předloží koncept odpovídající jejím strategickým prioritám; ostatní velmoci jej okamžitě filtrují prizmatem vlastní bezpečnosti, vlivu a geopolitických kalkulací, nikoli podle jeho schopnosti řešit humanitární krizi; právo veta poté umožní jakékoli iniciativě selhat, a to i tehdy, kdy situace objektivně vyžaduje rychlou a koordinovanou akci. Výsledkem je, že OSN často přebírá roli pasivního pozorovatele čili instituce, která umí formulovat výzvy a morální odsudky, ale není schopna prosadit ani minimální implementaci toho, co sama doporučuje.

Paradoxem je, že normativní rámec OSN se v posledních dvou desetiletích rozšířil, ale její akceschopnost se současně snížila. R2P byla původně prezentována jako mechanizmus, který překlene staré dilema „suverenita vs. humanitární intervence“. Ve skutečnosti jen odhalil, jak hluboce je OSN závislá na politické vůli pěti států, a jak limitované jsou možnosti mezinárodního práva, když se střetne s tvrdou geopolitikou.

K tomu se přidává obecnější problém. OSN nedisponuje vlastními vojenskými kapacitami ani nástroji k vynucování práva. V praxi je tedy odkázána na koalice ochotných států, které jednají selektivně a často jen tehdy, když to neodporuje jejich zájmům. To vytváří neřešitelné napětí. Normy R2P předpokládají univerzální závaznost a rovnocenné zacházení se všemi případy masového násilí, ale geopolitická realita vede k extrémní selektivnosti a až cynické nerovnosti v přístupu.

V důsledku toho je R2P dnes spíše historickým přežitkem než živým a vynutitelným principem. Zbyla z ní rétorická konstrukce, kterou státy používají tehdy, když se jim to hodí, a ignorují ji, když se jim to nehodí. A OSN, ochromená rivalitou velmocí a zabetonovanými procedurami, nemá žádný prostředek, jak tento rozpor překlenout.

Pokud má mít mezinárodní systém budoucnost, bude nutné buď zásadně reformovat strukturu Rady bezpečnosti, nebo připustit vznik paralelních formátů, které dokážou fungovat mimo veto a mimo geopolitické hry stálých členů. V opačném případě zůstane OSN institucí, která generuje ambiciózní koncepty a zároveň je činí nevymahatelnými. R2P je nejvýmluvnějším příkladem této hluboké strukturální krize.