Jak přežít v ruském zajetí? Vězněný ukrajinský bojovník prozradil, co ho udrželo naživu

Jako klíčové uvedl určení si svých cílů a snahu nezamrznout na místě, nepoddat se zajateckému táboru. „Během prvních dnů zajetí jsem si určil tři své cíle: zachránit sebe samého, dostat se na svobodu a zůstat zdravý, jak to jen bude možné,“ přiblížil. Případným budoucím zajatcům doporučuje, aby nezůstali stát a snažili se i před obtížnou situaci posouvat vpřed.  

„Představte si most před propast. Propast je zajetí, okraje jsou minulost a budoucnost. Potřebuji přejít přes propast, nespadnout, nezlomit se, nebýt vyděšený k smrti. Most pevně drží na místě, nepřevrátí se, jakkoli je těžké po něm jít. Ve svých snech přemýšlím o tom, co drží most na místě, co mě posiluje, co mě povzbuzuje, pomáhá to najít smysl a dává sílu důstojně se držet, nezradit se, nepodlehnout depresi,“ píše Max. Během války, především díky vlastnímu vzhledu, si vysloužil přezdívku „Bald“ neboli „Plešoun“.  

Popsal, co přesně ho drželo nad vodou. V prvé řadě to pro něj byla rodina. „Lidé, kteří na mě čekají, kteří se mnou sdílejí štěstí, vzpomínky, sny a budoucnost,“ pokračuje s tím, že nejvíce myslel na ženu, dcery a rodiče. „Rodina zahrnuje i nejbližší přátele, kteří sdílejí mé hodnoty a principy.“ 

Důležité pro Maxe byly jeho vlastní zájmy. „Studium psychoanalýzy, touha pomáhat lidem, vaření jako něco, co mi pomůže zůstat kreativní, cestování po světě, který tolik miluji, a který chci vidět na vlastní oči.“  

Se spoluvězni v hojné míře sdílel kulturu jakožto další z věcí „držící všechno po hromadě“. Vzpomínali například na různé filmy a knihy, snažili se rozptýlit. „Pomáhalo to rozveselit se a zrychlit čas. Hodně jsem si zpíval, často jen šeptem, snažil jsem se vzpomenout si na písničky v ukrajinštině,“ dodal. Ukrajinština byla v ruském zajateckém táboře oporou, jak upřesnil. 

Je vděčný také za sny, které se mu při spaní zdávaly. „Ve spánku se mi hodně zdálo a tyto sny o rodině, dětství a budoucnosti mi nesmírně pomohly. Málokdy se mi zdálo o jídle, což většinu mých spolunocležníků překvapilo,“ píše. Pokud mu bylo fyzicky těžko, rád vzpomínal na věci, které ho držely pohromadě – vzpomínal na to, co s nimi souviselo, aby si mohl plánovat věci do budoucna.  

„Zajetí je dočasné, říkali jsme si to s lidmi kolem sebe. Moje rodina, zájmy a moje kultura jsou stále se mnou. Nikdo mi je nemůže vzít, i když jsou jen v mých myšlenkách, vzpomínkách, snech. Zůstanu tedy za všech okolností věrný sám sobě, alespoň jsem v to doufal a věřil,“ uzavřel.  

Podařilo se mu to – po jednom měsíci v ruském zajetí se dostal ven za věcmi, na které neustále myslel.