Klíč k Hormuzskému průlivu leží na sedmi ostrovech. Pokud je americká armáda obsadí, čeká ji peklo na zemi

Charg je však pouze jedním z mnoha ostrovů, které Írán v oblasti ovládá. Pro zajištění bezpečné plavby Hormuzským průlivem mohou být klíčové i další lokality. Sedm konkrétních ostrovů, mezi něž patří Abú Músa, Velký a Malý Tunb, Hengám, Kešm, Larák a Hormuz, tvoří podle odborníků jakousi obrannou klenbu. Tato pomyslná linie umožňuje Íránu efektivně kontrolovat bezpečnost a provoz v celém průlivu.

Nejdůležitější roli v západní části této klenby hrají ostrovy Abú Músa a oba Tunby. Vzhledem k malé vzdálenosti mezi nimi a značné mělčině v okolních vodách jsou velké válečné lodě i tankery nuceny proplouvat v jejich těsné blízkosti. To z nich činí snadné terče pro rychlé útočné čluny, minonosky nebo drony íránských Revolučních gard, které na těchto ostrovech operují.

Íránští představitelé tyto pozice často označují za své nepotopitelné letadlové lodě. Revoluční gardy v loňském roce potvrdily posilování své přítomnosti na těchto strategických bodech s cílem vyzbrojit je pro případné údery na nepřátelské základny a plavidla v regionu. Podle analytiků by americké síly musely tyto pozice eliminovat, pokud by chtěly zajistit bezpečný přesun svých jednotek hlouběji do Perského zálivu.

Prezident Donald Trump nedávno prodloužil lhůtu pro zahájení útoků na íránskou energetickou infrastrukturu o deset dní, tedy do 6. dubna. Tento čas má ukázat, zda bude možné dosáhnout dohody, která by boje ukončila. Přestože ministr zahraničí Marco Rubio zmínil určitý pokrok v jednáních, vojenská kampaň se nezastavila. Ministr obrany Pete Hegseth k situaci poznamenal, že Spojené státy pokračují v diplomacii doprovázené vojenským tlakem.

Do oblasti aktuálně míří prvky dvou námořních expedičních jednotek čítající zhruba 4 000 vojáků, ke kterým se mohou připojit příslušníci 82. výsadkové divize. Podle odborníků by k ovládnutí klíčových ostrovů byla zapotřebí drtivá síla. Obsazení by mohlo proběhnout buď z moře pomocí výsadkových plavidel, nebo ze vzduchu. Každá z těchto cest však nese rizika v podobě íránské protivzdušné obrany a raketových systémů umístěných na pevnině i ostrovech.

Samotné dobytí ostrovů by podle odhadů mohlo trvat od dvou dnů do dvou týdnů. Úspěšná operace by umožnila instalaci radarů a monitorování veškeré aktivity v průlivu, čímž by Írán ztratil své základny pro drony. Předpokladem pro takový výsadek jsou však masivní nálety na vojenskou infrastrukturu, sklady a přístavy, které mají oslabit obranné kapacity nepřítele před příchodem pozemních sil.

Udržení kontroly nad těmito územími by vyžadovalo okupační sílu v počtu asi 1 800 až 2 000 vojáků. Ti by však byli neustále vystaveni hrozbě útoků drony, raketami a dělostřelectvem z íránské pevniny. Takový scénář by mohl Spojené státy zatáhnout do dlouhodobého a nepopulárního konfliktu na cizím území, který by byl doprovázen narůstajícími ztrátami na životech.

Kromě vojenských rizik existuje i politické dilema týkající se vlastnictví ostrovů. O Abú Músu a oba Tunby vede Írán dlouholetý spor se Spojenými arabskými emiráty, které považují jejich obsazení Teheránem v roce 1971 za nelegální. Pokud by USA ostrovy ovládly, musely by se rozhodnout, zda je vrátit nové íránské vládě, nebo je předat Emirátům. Každá z těchto možností má potenciál vyvolat nové napětí v regionu.

Konečné rozhodování armádních plánovačů je proto velmi složité. Zaměření na tři menší ostrovy místo ropného centra na Chargu by sice mohlo méně poškodit budoucí íránskou ekonomiku, ale politické a bezpečnostní dopady zůstávají značné. Každá z dostupných možností přináší kombinaci nákladů a rizik, které mohou mít zamýšlené i nezamýšlené následky pro stabilitu celého Blízkého východu.