Německo chce proměnit armádu v nejsilnější bojovou sílu Evropy, než Rusko zaútočí na NATO. Má na to tři roky

Tento ambiciózní plán znovuvyzbrojení představuje hluboký kulturní zlom. Německo se po desetiletí snažilo odčinit svou temnou minulost z 20. století potlačováním vlastních vojenských ambicí a spoléhalo se na ochranu Spojených států. Dnes se však situace obrátila – sousední země, včetně Polska, naopak německé vedení a vojenskou sílu vítají jako nezbytnou záruku stability na kontinentu.

Výrazným symbolem této proměny je Litva, kde má Německo poprvé od konce druhé světové války trvalou vojenskou přítomnost. Počet německých vojáků zde má do konce příštího roku vzrůst na pět tisíc. Přímo u hranic s Běloruskem, ruským spojencem, procvičuje 45. obrněná brigáda scénáře odražení invaze z východu v terénu, který historicky sloužil jako otevřená cesta pro Napoleonovy i Hitlerovy armády.

Finanční injekce do Bundeswehru jsou bezprecedentní. Zatímco v roce 2025 Německo na obranu vynaloží 95 miliard eur, v roce 2029 by to mělo být již 162 miliard eur, což odpovídá 5 % HDP. Pro srovnání, ještě před deseti lety Berlín na armádu vydával pouhých 1,2 % HDP. Kvůli těmto výdajům musel německý parlament dokonce změnit ústavu, aby obešel přísná pravidla pro zadlužování země.

Tento posun k „operační nezávislosti“ na USA urychlila proměna vztahů s Washingtonem během druhého funkčního období Donalda Trumpa. Prohlášení amerických představitelů o „evropských příživnících“ a nejistota ohledně budoucích bezpečnostních záruk USA vedly kancléře Friedricha Merze k přesvědčení, že Evropa musí být schopna bránit se sama. Důvěra Němců v partnerství s USA se propadla z dřívějších 74 % na pouhých 27 %.

Kromě navyšování počtu vojáků – ze současných 182 000 na cílových 242 000 profesionálů doplněných o 200 000 záložníků – Německo masivně investuje do vlastních technologií. Strategie „kupuj německé, kde je to možné“ má snížit závislost na amerických zbrojovkách. Prioritou jsou drony, průzkumné systémy, přesné údery na dlouhou vzdálenost a vesmírné kapacity.

Generál Breuer ve svých vyjádřeních neustále zdůrazňuje jazyk spolupráce a partnerství v rámci NATO a EU, aby rozptýlil obavy z německé dominance. Jeho cílem není válka, ale odstrašení Ruska. Podle něj je jedinou cestou, jak válce zabránit, být na ni dokonale připraven. Německo se tak po osmdesáti letech vrací do centra mocenské mapy Evropy, tentokrát však jako vítaný ochránce svých sousedů.

Někdejší heslo, že smyslem NATO je „udržet Američany v Evropě, Rusy mimo ni a Němce při zemi“, již neplatí. Německo už není „při zemi“; je zpět, vyzbrojené a odhodlané převzít odpovědnost za bezpečnost kontinentu. Tato „kulturní revoluce“ v německém myšlení je odpovědí na nejnebezpečnější bezpečnostní situaci, jakou Evropa zažila od konce studené války.