O vystoupení z NATO se dosud žádný stát nepokusil. Proces není okamžitý, trvá dlouhé měsíce

Ačkoliv se o vystoupení z NATO v historii spekulovalo mnohokrát, právní proces odchodu z aliance je jasně definován v článku 13 Severoatlantické smlouvy. Pokud se členský stát rozhodne alianci opustit, musí zaslat oficiální oznámení o vypovězení smlouvy vládě Spojených států, která plní roli depozitáře. Po uplynutí jednoleté výpovědní lhůty daná země formálně přestává být členem.

Do dnešního dne zatím žádný stát své členství oficiálně neukončil, historie však pamatuje případy, kdy byla spolupráce výrazně omezena. Nejznámějším příkladem je Francie pod vedením Charlese de Gaulla, která v roce 1966 vystoupila z vojenských struktur NATO a vynutila si odchod amerických jednotek ze svého území. Francie se plně vrátila do vojenského velení až v roce 2009 za prezidenta Sarkozyho.

Marco Rubio nyní upozorňuje, že pokud má být NATO spolkem, kde USA brání Evropu, ale Evropa upírá Americe pomoc v době její potřeby, přestává být takové uspořádání pro Washington výhodné. Podobné nálady rezonují i v americké vnitřní politice. Přestože Kongres koncem roku 2023 přijal zákon, který má prezidentovi bránit v jednostranném vystoupení z NATO bez souhlasu Senátu, ústavní experti poukazují na to, že prezidentovy pravomoci v zahraniční politice jsou velmi široké.

Podpora NATO mezi americkými voliči navíc vykazuje klesající tendenci, zejména v řadách Republikánské strany. Podle průzkumů z počátku roku 2026 se více než polovina republikánských voličů domnívá, že členství v alianci nepřináší Spojeným státům žádný reálný prospěch. Tento postoj posilují i výroky vlivných poradců, jako je Elon Musk, který se v březnu 2025 nechal slyšet, že by USA měly opustit jak NATO, tak OSN.

Napětí se neomezuje pouze na vztah s USA, ale projevuje se i uvnitř Evropy. Například v Turecku sílí hlasy volající po odchodu z aliance nebo alespoň po uzavření klíčových základen, jako je Incirlik, pro síly NATO. Podobné tendence lze pozorovat u extremistických či nacionalistických stran v Bulharsku, na Slovensku nebo u španělské levice, která v minulosti odchod z aliance rovněž prosazovala.

Na opačném pólu stojí země jako Velká Británie nebo Polsko, kde zůstává podpora NATO na velmi vysoké úrovni. V Británii se i opoziční Zelení v roce 2023 vzdali svého dlouhodobého odporu k alianci v reakci na ruskou agresi na Ukrajině. Přesto i v těchto zemích existují vnitřní debaty, například ve Skotsku nebo Walesu, kde separatistické strany zvažují politiku neutrality po vzoru Irska.

Historickým unikátem v rámci NATO zůstává Island, který jako jediný člen nemá stálou armádu. I přes silné pacifistické tradice a odpor některých vládních stran zůstává podpora členství mezi islandskou veřejností vysoká. Podobně specifickou historii mají bývalá území jako Alžírsko nebo Malta, která byla po získání nezávislosti součástí aliance, ale později se vydala cestou neutrality či spolupráce v rámci Partnerství pro mír.

Současná krize vyvolaná válkou v Íránu však staví NATO před dosud největší zkoušku. Pokud by Spojené státy skutečně přistoupily k vypovězení smlouvy podle článku 13, znamenalo by to zásadní otřes pro globální bezpečnostní architekturu. Pro evropské státy by to znamenalo nutnost okamžitě a radikálně přehodnotit své obranné kapacity, které po desetiletí spoléhaly na americký jaderný a konvenční deštník.

Budoucnost aliance tak nyní závisí na tom, zda se podaří najít nový kompromis mezi americkými požadavky na sdílení břemene a evropskou snahou o autonomní zahraniční politiku. Varování Marca Rubia naznačuje, že čas pro diplomatické kličkování se krátí a Washington již není ochoten akceptovat status quo, který považuje za jednostranně nevýhodný.