Opravdu se Evropa bez USA neubrání? Experti zhodnotili Rutteho varování

Jeho slova vyvolala mezi evropskými politiky značné pobouření. Francouzský ministr zahraničí Jean-Noël Barrot na sociálních sítích kontroval, že Evropané se o svou bezpečnost postarat musí a dokonce k tomu mají podporu samotných Spojených států, které evropský pilíř NATO vyžadují. Podobně se vyjádřil i španělský šéf diplomacie José Manuel Albares, podle něhož by Evropa měla usilovat o vlastní armádu a disponovat všemi formami odstrašení.

Koncept evropské armády však stále naráží na nejasnosti ohledně její podoby a velení. Odbornice na obranu Sophia Besch upozorňuje, že pro zastánce jde o vizionářský cíl, zatímco kritici v něm vidí symbol nerealistických ambicí. Diskuse o detailech podle ní často váznou na přílišné vágnosti celého projektu, což brání věcné debatě o tom, co by taková síla měla vlastně vykonávat.

Navzdory veřejným sporům panuje mezi evropskými členy NATO shoda, že kontinent musí převzít větší díl odpovědnosti. Šéfka unijní diplomacie Kaja Kallasová zdůraznila, že žádná velmoc v historii nepřežila, pokud svou bezpečnost outsourcovala na někoho jiného. Evropské státy se již zavázaly zvýšit obranné výdaje na 5 % HDP do roku 2035 a Evropská unie spustila rozsáhlý investiční plán do obrany v hodnotě stovek miliard eur.

Camille Grand, bývalý zástupce generálního tajemníka NATO, věří, že se Evropa ubírá správným směrem, ale vybudování autonomie bude vyžadovat vytrvalé úsilí. Podle něj nejde o stanovení konkrétního data, kdy bude Evropa zcela nezávislá, ale o postupné snižování závislosti na amerických schopnostech. Cílem je mít do roku 2030 věrohodné odstrašení, které by dokázalo odradit případné agresory.

Z vojenského hlediska je rok 2030 vnímán jako velmi blízký termín. Evropa se musí zaměřit na klíčové oblasti, kterým dosud dominují Spojené státy, jako jsou zpravodajské služby, satelitní systémy, rakety dlouhého doletu nebo protiraketová obrana. Přestože do konce desetiletí zřejmě nepodaří vyřešit všechny nedostatky, je podle expertů možné dosáhnout v těchto strategických prvcích významného pokroku.

Důvěru v americké záruky však nahlodávají kroky Donalda Trumpa, zejména jeho nátlak ohledně Grónska a nejednoznačný postoj k Ukrajině. Někteří analytici se domnívají, že evropští politici už iluzi o stoprocentní spolehlivosti USA ztratili. Problémem zůstává, že evropské obranné plánování je stále úzce navázáno na americké kapacity, což může vést k tomu, že i přes obrovské investice zůstane kontinent na Washingtonu nadále závislý.

Příkladem potíží evropské spolupráce je i společný projekt francouzsko-německé stíhačky, který doprovází nedůvěra a spory mezi vývojáři. Kancléř Friedrich Merz v tomto týdnu naznačil, že projekt by se mohl omezit pouze na společné systémy bez samotného letounu. Neefektivitu navíc prohlubuje roztříštěnost systémů, kdy evropské země používají například dvanáct různých typů bitevních tanků, zatímco USA si vystačí s jedním.

Evropa nyní stojí před otázkou, jak definovat své vlastní strategické zájmy nezávisle na tom, zda dokáže plně nahradit roli USA. Podle Sophie Besch je nutné přestat řešit pouze otázku nahrazení Američanů a začít se rozhodovat o tom, co chce Evropa bez nich skutečně dělat. Pokud se nepodaří překonat průmyslovou rivalitu a nejednotnost v nákupech, riskuje Evropa, že i přes vysoké výdaje nedosáhne skutečné strategické autonomie.