Sebeobrana, nebo vyhlášení války? Expert prozradil, jak se právo dívá na izraelské útoky na Írán

Podle Charty OSN, konkrétně článku 2.4, je všem členským státům zakázáno používat sílu v mezinárodních vztazích, kromě dvou výjimek: pokud to schválí Rada bezpečnosti OSN nebo pokud stát jedná v sebeobraně podle článku 51. Tento článek přiznává státům „přirozené právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu“, ale pouze do doby, než Rada bezpečnosti přijme opatření k obnovení mezinárodního míru.

Klasická interpretace sebeobrany předpokládá, že jde o reakci na reálný ozbrojený útok. Po útocích z 11. září 2001 však došlo k posunu. Rada bezpečnosti OSN tehdy uznala právo na sebeobranu i proti nestátním aktérům, tedy například teroristickým skupinám. Tento vývoj otevřel dveře i takzvané anticipační (předběžné) sebeobraně – použití síly k odvrácení bezprostředně hrozícího útoku.

Předběžná sebeobrana ale vyžaduje vysoký důkazní standard: útok musí být nevyhnutelný a bezprostřední, přičemž nelze použít jiná řešení. Jak už v roce 2005 upozorňoval tehdejší generální tajemník OSN Kofi Annan, útok v rámci sebeobrany je přípustný jen tehdy, když je hrozící útok skutečně bezprostřední, neexistují jiné možnosti obrany a akce je přiměřená.

V praxi se však hranice rychle rozostřily. V roce 2002 Spojené státy zavedly doktrínu „preventivní války“, která tvrdí, že nové typy hrozeb – například terorismus nebo zbraně hromadného ničení – ospravedlňují použití síly ještě dříve, než se útok stane bezprostředním. Kritici jako právě Annan však varovali, že tato logika může vést ke zneužití a ospravedlnění jednostranných vojenských akcí na základě spekulativní zpravodajské informace.

Izrael v minulosti tuto expanzivní interpretaci sebeobrany již použil. Například v roce 1981 bombardoval jaderný reaktor Osirak v Iráku. OSN tehdy útok jednoznačně odsoudila. Podobně se dnes opakuje situace, kdy Izrael tvrdí, že íránský jaderný program představuje hrozbu, ačkoli dle dostupných informací Írán jadernou zbraň nevlastní. To znamená, že údajný útok není ani nevyhnutelný, ani bezprostřední.

Izraelský postup navíc zcela obešel Radu bezpečnosti OSN, čímž podle odborníků – včetně profesora Marka Milanoviće – nelze hovořit o legální sebeobraně. Pokud je možné uplatnit jiné nástroje – diplomatická jednání, sankce či dohled Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) – pak zásah není nezbytný, a tudíž ani legální.

Zásadní problém spočívá v tom, že Izrael svůj útok zdůvodnil hrozbou, která je podle dostupných informací stále pouze potenciální. V rámci mezinárodního práva platí, že použití síly je možné až tehdy, kdy je skutečně poslední šance odvrátit neodvratitelný útok. V případě Izraele však existovaly a stále existují jiné prostředky, jak reagovat na hrozbu z Íránu.

Odbornice na mezinárodní právo Shannon Bosch tak dospívá k závěru, že Izrael porušil normy mezinárodního práva. Použití síly nebylo legální, protože nešlo o reakci na bezprostřední útok ani o sebeobranu podle obecně uznávaných kritérií. Tvrzení o preventivní sebeobraně neobstojí ani podle faktických údajů, ani podle dosavadní judikatury Mezinárodního soudního dvora.

Zachování jasných pravidel ohledně použití síly je přitom klíčové pro udržení globální stability. Pokud by státy mohly samy rozhodovat o tom, kdy podle nich hrozí útok a podniknout na základě toho vojenský zásah, vedlo by to ke kolapsu mezinárodního právního rámce.

V době rostoucího geopolitického napětí je proto nezbytné, aby mezinárodní společenství trvalo na dodržování platného právního řádu. Právo na sebeobranu není volnou vstupenkou k válce – a to platí i pro Izrael.