Svět míří do nukleární éry. USA odmítají bezpečnostní závazky, hrozí strmý nárůst jaderných velmocí

Hlavním důvodem, proč Německo, Japonsko, Jižní Korea a další státy dosud nevyvinuly vlastní jaderný arzenál, byly bezpečnostní záruky Spojených států. Jakmile však USA tyto závazky oslabily, zpochybnily nebo přímo odmítly, ztratila politika nešíření svůj základní smysl.

Američtí představitelé by proto měli počítat s rychlým růstem počtu států vlastnících jaderné zbraně, což by vedlo k větší nestabilitě, nejistotě a konfliktům.

Dosavadní režim nešíření jaderných zbraní byl založen na myšlence, že svět plný jaderných států bude nebezpečnější a méně stabilní než ten, kde mají jaderné zbraně jen vybrané velmoci.

Ačkoliv Spojené státy a Rusko (včetně sovětského období) nikdy nevedly přímý ozbrojený konflikt, jejich jaderný arzenál nikdy zcela neodstranil pocit ohrožení. Odstrašení sice pravděpodobně zabránilo třetí světové válce, avšak incidenty jako karibská krize ukázaly, že čím více států bude disponovat jadernými zbraněmi, tím větší bude riziko nehod, špatných odhadů a válečných konfliktů.

Pokud se naplní tento scénář nové jaderné proliferace, mezi prvními zeměmi, které by mohly vyvinout jaderné zbraně, budou tradiční američtí spojenci se silnými technologickými a finančními možnostmi: Německo, Japonsko a Jižní Korea.

Dalšími potenciálními uchazeči by mohly být Švédsko, Polsko, Turecko, Egypt, Kanada a Austrálie. Írán je na cestě k jadernému arzenálu již delší dobu, zatímco státy jako Jihoafrická republika, Brazílie a Argentina by mohly své dříve ukončené jaderné programy rychle obnovit.

Příkladem, že odhodlání může překonat technologická a finanční omezení, jsou Pákistán, Indie a Severní Korea. Mezi další možné kandidáty na vstup do „jaderného klubu“ proto patří Saúdská Arábie, Tchaj-wan, Sýrie, Kazachstán nebo Vietnam.

Pokusy těchto zemí získat jaderné zbraně nezůstanou bez povšimnutí a mohou vyvolat ostré reakce jak ze strany současných jaderných mocností, tak i regionálních rivalů. Historie ukazuje, že státy se neváhají uchýlit k preventivním opatřením proti potenciálním jaderným hrozbám.

Spojenci během druhé světové války podnikali tajné operace proti Hitlerovu jadernému programu. V roce 1981 izraelské letectvo zničilo irácký jaderný reaktor v Osiraku a v roce 2007 provedlo podobnou akci proti syrskému reaktoru. Spojené státy zase nasadily kybernetický útok Stuxnet proti íránskému jadernému programu.

V budoucnu by mohly podobné preventivní údery zasáhnout Japonsko či Jižní Koreu, pokud se rozhodnou vyvinout jaderné zbraně. Stejně tak myšlenka Německa nebo Polska s jaderným arzenálem by znepokojila Kreml.

Čína by zřejmě netolerovala snahy Tchaj-wanu o jaderný program a Saúdská Arábie již dala najevo, že pokud se Írán stane jadernou mocností, bude se snažit o stejnou kapacitu – za předpokladu, že Izrael nezasáhne jako první.

Tato první vlna jaderného zbrojení by mohla vyvolat dominový efekt vedoucí k neočekávaným důsledkům – od nových vojenských aliancí až po přímé ozbrojené střety.

Donald Trump svou politikou výrazně přispěl k této destabilizaci, protože se domníval, že dosavadní globální řád byl pro USA příliš nákladný. Kritizoval spojence za jejich finanční příspěvky na obranu a zpochybňoval rozsah vojenských hrozeb, zejména ze strany Ruska.

Avšak výsledkem této politiky není posílení bezpečnosti nebo ekonomického postavení Spojených států, nýbrž svět, kde roste počet států s jadernými zbraněmi a celková mezinárodní nestabilita.

Glenn Chafetz je ředitelem neziskové organizace 2430 Group, která se zabývá výzkumem státem sponzorovaných hrozeb pro soukromý sektor v USA. Dříve působil v CIA a na americkém ministerstvu zahraničí.