USA slaví úspěch proti Íránu, ale za jakou cenu?

Zásah, který byl prezentován jako obrana amerických zájmů, měl zároveň vyslat jasný signál Číně, Rusku i regionálním aktérům: Spojené státy jsou připraveny jednat rychle, rozhodně a bez mezinárodní konzultace, pokud se cítí ohroženy. Izrael, další klíčový hráč, tím získal větší volnost v určování bezpečnostní agendy regionu – bez nutnosti řešit kolaps íránského režimu, který přesto zůstává v krizi.

Izraelské vojenské akce vůči Íránu sice přímo nevyřešily osud tamního režimu, ale stanovily nové hranice přijatelného chování. Status quo před 7. říjnem 2023 je podle webu National Interest nenávratně pryč. USA a Izrael nyní určují, co považují za „bezprostřední hrozbu“ – a pokud Teherán zareaguje, může čekat drtivou odvetu.

Zároveň došlo k proměně vztahů mezi Íránem a jeho tradičními spojenci – organizacemi jako Hizballáh, Hamás, Hútíové nebo milicemi v Iráku. Tyto skupiny jednají převážně podle vlastních zájmů a jejich vazby na Írán jsou dnes spíš symbolické. Írán už je navíc kvůli vnitřním i vnějším tlakům jen těžko schopný tyto aktéry financovat jako dříve.

Některé arabské státy se začínají sbližovat s Izraelem – ačkoliv plná normalizace vztahů se Saúdskou Arábií zatím zůstává nepravděpodobná. Mírnější diplomatické a vojenské spolupráce s dalšími arabskými hlavními městy jsou ale reálnější než kdy dřív. To vše ovšem předpokládá ukončení války v Gaze, kde izraelská vláda zatím nemá jasný plán.

Během jara se Trumpova administrativa snažila o diplomatické řešení – navzdory tomu, že Írán dál odmítal vzdát se svého jaderného programu. Bylo dokonce zvažováno dojednání dohody bez souhlasu Kongresu, která by Teheránu umožnila zachovat omezený civilní jaderný program. Taková úvaha se však ukázala jako politicky neudržitelná.

Prezident Trump nakonec osobně zasáhl a na poslední chvíli prosadil sérii přesně cílených úderů. Jejich smyslem bylo potvrdit jeho předchozí sliby, že Írán nikdy nedostane jaderné zbraně. Zároveň tím vyslal silné varování nejen Teheránu, ale i Pekingu a Moskvě: USA stále drží slovo a mají sílu prosadit své zájmy.

Tento krok nelze označit za novou doktrínu – stejně jako dřív nelze u Trumpa mluvit o ucelené geopolitické strategii. On sám se vnímá především jako vyjednavač a obchodník. Ale jeho rozhodnutí vytvořilo nový typ odstrašení, připomínající tzv. Powellovu doktrínu z doby války v Perském zálivu na počátku 90. let.

Současná situace v Íránu se do jisté míry podobá Iráku v 90. letech. Režim je oslabený, jeho představitelé se bojí o vlastní přežití a ztrácí oporu u většiny spojenců. Islámské revoluční gardy (IRGC) sice stále mohou využít asymetrické metody boje – například skryté útoky a kybernetické operace – ale zároveň čelí vnitřnímu tlaku.

Íránská veřejnost už v minulosti prokázala odvahu při protestech proti volbám nebo represím. Není vyloučeno, že aktuální krize vyústí v další vlnu masových demonstrací. Gardy se mohou rozhodnout postavit se po bok lidu a svalit vinu na duchovní a politiky. Nebo režim zavede brutální represe – uzavře hranice, vypne internet a zahájí vlnu zatýkání.

Západ přitom nemá žádný přímý nástroj, jak do vývoje zasáhnout. Sankce nebo podpora opozice v exilu režim nesvrhnou. Izolace už nemá velký význam. I kdyby vznikla bezpečná zóna pro odpůrce režimu, nebude to stačit. Írán se zřejmě změní ve stát, který sice formálně funguje, ale není ani efektivní, ani stabilní – a to po delší dobu.

Spojené státy nyní mohou využít šanci k posílení vztahů s těmi zeměmi, které se od října 2023 držely stranou bojů. Podpora Iráku a Sýrie a diplomatická spolupráce s Tureckem by mohly pomoci udržet Írán na uzdě a zabránit jeho návratu k agresivní politice.

Otázkou zůstává, jaký kurz nakonec Trumpova administrativa zvolí. Část poradců může současný zásah vnímat jako úspěšně dokončenou misi – a využít ho jako důvod k odchodu USA z regionu a k přesměrování pozornosti na soupeření s Čínou.