ANALÝZA | Bitvu u Hradce Králové překonala až druhá světová. Na českém území se roku 1866 bilo téměř půl milionu vojáků

Prusko a Rakousko se v 19. století přetahovaly o dominanci ve střední Evropě. Pruský kancléř Otto von Bismarck usiloval o sjednocení německy mluvících zemí pod pruským vedením a vytlačení Rakouska z Německého spolku. Naproti tomu Vídeň chtěla zachovat status quo a svůj dosavadní stovky let trvající vliv v regionu. Jako bezprostřední záminku konfliktu použil Bismarck spory po válce s Dánskem, kde ještě figurovali Prusové a Rakušané jako spojenci.

K prusko-rakouskému sporu se přidala i sjednocující se Itálie, která se po boku Pruska snažila využít války k připojení Benátek na úkor Rakouska. To je velmi důležité připomenout, protože se Rakousko nemohlo soustředit pouze na nebezpečné Prusko a tříštilo své síly hned na dvou frontách. Za vedení operací rakouské armády na severní frontě proti Prusům odpovídal Ludwig von Benedek, který však nikdy tak velké mase vojáků doposud nevelel a efektivnost fungování rakouského štábu při koordinaci velkého množství jednotek vzbuzovala otázky.

Za vedení pruské armády zodpovídal velmi schopný a zkušený Helmuth von Moltke starší, Prusové byli moderně vybavení a využívali pokrokové technologie. Prusko šlo hospodářsky rychle nahoru a invence jeho elit se dotýkala i vojenské produkce. Klíčové bylo především vybavení pruské pěchoty zadovkami – jehlovými puškami vyvinutými puškařem Johannem Dreysem, které byly zaváděny do pruské výzbroje od roku 1840. Tyto pušky střílely podstatně rychleji než tradiční předovky.

Rakouské předovky byly sice přesnější a měly delší dostřel, kromě pomalejší střelby ale bylo velkou nevýhodou i to, že dobíjení mohlo probíhat jen vestoje, čímž se voják vystavoval riziku zásahu oproti pruskému vojákovi dobíjejícímu bezpečně vleže. Zvolit za takových okolností variantu útoku na bodák se muselo zákonitě přetavit v masakr, což se také Rakušanům u Hradce Králové vymstilo. Ve většině střetů této války tak měli Rakušané zhruba pětinásobné ztráty, což byl neudržitelný poměr.

Prusové navíc také rychle pochopili potenciál železnice k rychlým a levným přesunům vojsk. Konec konců na železnici je dodnes odkázaná řada armád světa, což se projevuje i u v současnosti probíhajících konfliktů. Na druhé straně Rakousko disponovalo velmi kvalitním dělostřelectvem s dlouhým dostřelem a prvotřídní jízdou, která byla považována za jednu z nejlepších v Evropě. Rakouské chovy koní byly svou kvalitou vyhlášené již dlouhodobě.

Vraťme se však k situaci vpředvečer mohutného střetu roku 1866. Rakousko-saské vojsko během ústupu po předchozích neúspěších jako byla i prohraná bitva u Náchoda 27. června obsadilo okolí města Hradec Králové. U Hradce Králové o obranný půlkruh dlouhý asi 10 km s týlem krytým řekou Labe a místní pevností. Proti nim postupovalo pruské vojsko a na bojišti byl přítomen i pruský král Vilém I.

Toto základní rozmístění sil mělo být výhodné zejména pro rakousko-saské obránce, přičemž bylo z dosavadního průběhu téměř jisté, že Prusové zvolí ofenzivní strategii. Na Rakušanech pak mělo být Prusy vyčerpat a dle možností přejít do protiútoku. Prusové měli v bitvě u Hradce Králové k dispozici v rozhodující fázi kolem 215 000 vojáků, Rakušané pak kolem 221 000 vojáků včetně sboru jejich saského spojence. Prusové měli o něco větší počty jezdectva. Zajímavý je i dodnes poněkud zkreslený pohled místních obyvatel na celou válku jako souboj „Němců s Němci“, velké počty odvedenců v rakouské armádě však pocházely právě z českých zemí.

Bitva s dalekosáhlými následky započala za rozbřesku 3. července 1866. Střet byl po celé dopoledne vyrovnaný, zejména rakouské dělostřelectvo střílející od obce Lípa způsobovalo pruské 1. armádě na velkou vzdálenost značné ztráty. Poledne však přineslo dramatický obrat. Rozhodující moment bitvy přinesla svévole rakouských velitelů dvou sborů v bojích o les Svíb. Šlo ze strategického hlediska o zbytečný boj, za který zaplatilo životem na pět tisíc rakouských vojáků. Navíc se tím odkryla část rakouské obranné linie. Navíc se k původním dvěma pruským armádám připojila rychle postupující pruská 2. armáda, která obchvatem téměř nezpozorována pronikla do týlu Rakušanů a kolem třetí hodiny odpolední dobyla klíčový vrch Chlum. I přes smrt pruského generála Hillera se dominantní výšina na Chlumu ocitla v pruském držení.

Rakouský velitel Benedek, zvyklý velet ze sedla koně, v průběhu bitvy ztratil přehled na děním. Fatální chyby si všimnul až v momentě, kdy již bylo příliš pozdě. Následné zoufalé útoky rakouské pěchoty k znovuzískání pozice na Chlumu však skončily masakrem kolem deseti tisíc mrtvých a raněných. Legendární je útok mnoha tisíc Rakušanů sevřeným úvalem cesty na Chlum, kde na ně Prusové čekali a opět využili kadenci svých pušek. Prolomení rakouské linie už ani nasazení dalších a dalších záloh nedokázalo napravit.

Pruská pěchota ovládala bojiště. Přesto ještě nebylo dobojováno. Večer střet ve svém závěrečném dějství přinesl mohutnou jezdeckou srážkou u Všestar, při níž pruská jízda definitivně stvrdila vítězství. Přestože rakouská jízda byla považována za elitní složku armády, na bitevním poli u Sadové ani ona nemohla odvážnými útoky změnit nepříznivý vývoj. Rakouské jednotky poté ustoupily pod krytím vlastní jízdy a dělostřelectva k Hradci Králové. Prusové je dále nepronásledovali i s ohledem na vlastní ztráty a úplné drtivé vítězství, kterého toho dne dosáhli.

Za zmínku stojí i hrdinství rakouských dělostřelců, kteří se ve snaze krýt ústup ostatních a zpomalit pruský postup rozhodli vytrvat až do konce a obětovat se. Kapitán August von der Groeben a jeho baterie zblízka vystřelila nejméně 10 salv kartáčovou municí proti postupujícím Prusům. Téměř nikdo z nich včetně velitele nakonec finální zteč Prusů nepřežil, ti navíc zajatce z řad dělostřelců po šoku a děsivém účinku kartáčových střel nebrali, proto se dodnes místo nazývá Baterií mrtvých. Na místě jejich odporu a na řadě jiných míst stojí památníky. V součtu jich je na obrovské ploše bojiště kolem neuvěřitelných 480! I řada nynějších obyvatel bydlících v okolí bojiště má na svých pozemcích nějaké připomenutí války z roku 1866. Zastaralé rakouské pušky zdaleka nebyly jedinou příčinou porážky – rozhodující výhoda ležela spíše v pruské taktice a pružnosti velení.

Pruské vítězství u Hradce Králové bylo zdrcující. Rakouská armáda utrpěla ohromné ztráty, které vypovídaly o rozsahu vojenské katastrofy z 3. července 1866, přes 40 tisíc mrtvých, raněných, pohřešovaných a zajatých. Jejich saský spojenec pak ztráty kolem 1 500 mužů. Prusové zaznamenali také významné ztráty, přes devět tisíc vojáků, ani jejich armáda nepřečkala bitvu bez ztrát, ale poměr obětí jasně svědčil v pruský prospěch. Bitva trvala mnoho hodin a po jejím skončení se hroby pro padlé hloubily až do druhé poloviny července, naléhavě bylo nutné pohřbít také tisíce uhynulých koní.

Bitva u Hradce Králové znamenala pro Rakousko tragédii, Prusko naopak dále pokračovalo na cestě ke sjednocení Německa jakožto vojenské i ekonomické velmoci. Prusko získalo dominantní postavení v německém prostoru a podařilo se mu vyloučit Rakousko z německých záležitostí. V roce 1867 bylo vytvořen Severoněmecké spolek pod pruským vedením Porážka také oslabila rakouský vliv ve střední Evropě a přispěla k vnitřním reformám v Rakousku, včetně vzniku dualistického Rakousko-Uherska v roce 1867.

Kancléř Otto von Bismarck si ale jako zkušený a pragmatický státník zároveň uvědomoval, že Rakousko je jeho jediný možný budoucí spojenec ve střední Evropě, proto jej nechtěl příliš oslabit. Rakousko i tak muselo odstoupit jinak nepříliš vojensky úspěšné Itálii Benátky a část Furlanska. Prusko získalo Hannoversko, Šlesvicko-Holštýnsko, Hesenské kurfiřtství, Svobodné město Frankfurt, Nasavsko a část Hesenského velkovévodství. Zmíněné mocenské změny nakonec vedly až téměř k vazalskému postavení Rakouska-Uherska vůči Německu. Střet tak měl dlouhodobý dopad na politické a vojenské dějiny Evropy a položil základy situace, která vygradovala ještě ničivějšími globálními konflikty ve 20. století.