ANALÝZA | Čtyři roky po odchod Američanů si Afghánci procházejí tristním obdobím. Reputaci zemi může zachránit důležitá surovina

V srpnu uplynou čtyři roky od chvíle, kdy poslední vojáci Spojených států a dalších západních zemí opustili Afghánistán. Po dvacetiletém vojenském nasazení se moc ve státě vrátila do rukou Tálibánu. Chaotická evakuace z kábulského letiště, během níž se tisíce lidí snažily uprchnout, se stala symbolem náhlého konce západní přítomnosti. Od té doby se země radikálně proměnila, a to nejen politicky, ale i společensky a ekonomicky.

Zpočátku Tálibán sliboval umírněnější přístup a zahrnutí všech vrstev společnosti do obnovy země. Čtyři roky poté se však ukazuje, že realita má k těmto slibům daleko. Práva žen byla téměř eliminována, opozice umlčena a nezávislá média zlikvidována. Mezinárodní humanitární organizace bijí na poplach a popisují zemi jako jedno z nejrepresivnějších míst na světě, zejména pro ženy a menšiny.

Zatímco politická situace zůstává napjatá, v pozadí se odehrává ekonomický zápas o budoucnost Afghánistánu. Zemi pod kontrolou Tálibánu hrozí dlouhodobá izolace, ale zároveň disponuje strategickými surovinami, které mohou její vývoj zásadně ovlivnit. Především lithium, klíčová surovina pro moderní technologie, by mohlo Afghánistánu otevřít dveře k nové ekonomické kapitole. Otázkou zůstává, zda a jak tuto příležitost dokáže využít.

Poslední roky přinesly Afghánistánu další zhoršení lidskoprávní situace. Vláda Tálibánu dále upevňovala svou represivní kontrolu, především nad životy žen a dívek. Země zůstává jedinou na světě, kde je ženám plošně zakázáno střední a vysokoškolské vzdělání. Současně čelí rozsáhlým omezením v přístupu k zaměstnání, veřejnému prostoru a základním právům. Humanitární organizace Human Rights Watch a Amnesty International varují, že právě ženy jsou nejvíce postiženy i probíhající hospodářskou krizí.

Tálibán po převzetí moci v roce 2021 systematicky upevňuje kontrolu nad afghánskou společností prostřednictvím represivních dekretů, které zásadním způsobem omezují práva a svobody žen. Nařízení vyžadující přítomnost mužského opatrovníka (mahrama) při každém pohybu žen mimo domov, povinnost zahalování včetně zakrytí obličeje a zákazy účasti na kulturním či veřejném životě představují základní prvky tohoto systému útlaku.

Zákon o „prosazování ctnosti a prevenci neřesti“ tyto restrikce kodifikoval a přinesl další zákazové prvky, například zákaz zpěvu či vydávání hlasitých zvuků ženami na veřejnosti. Represe za porušení těchto pravidel zahrnují zadržování bez obvinění, izolaci v detenčních zařízeních a fyzické násilí.

Ekonomická krize, umocněná mezinárodní izolací a přerušením rozvojové i humanitární pomoci, uvrhla většinu obyvatel do existenční nejistoty. Téměř 24 milionů Afghánců je závislých na humanitární pomoci, přičemž potravinová nejistota ohrožuje polovinu populace. Kvůli zákazu práce žen v humanitárním sektoru a jejich ztíženému přístupu ke zdravotní péči jsou důsledky krizí disproporčně tvrdé právě pro ženy. Nedostatek kvalifikovaného personálu, především zdravotnic, je přímým důsledkem zákazu dívčího vzdělávání, který zablokoval výchovu nové generace odbornic.

Zprávy OSN upozorňují na pokračující porušování základních práv. Vedle svévolných zatčení a mimosoudních poprav bývalých bezpečnostních pracovníků jsou dokumentovány i případy veřejného bičování, které postihuje muže, ženy i nezletilé. LGBT+ osoby jsou vystavovány brutálním formám diskriminace a mučení.

Situaci dále zhoršuje nucený návrat více než 600 tisíc afghánských uprchlíků z Pákistánu. Mnozí z nich žili v exilu desítky let, často bez vazeb na současný Afghánistán, a po návratu čelí nedostatku bydlení, práce a přístupu ke vzdělání. Přesídlení do bezpečnějších zemí je extrémně pomalé, administrativně složité a často nedosažitelné.

Svoboda projevu je prakticky eliminována. Novináři čelí zadržování, výslechům a zastrašování. Kritika režimu je tabuizována a rozhovory smí poskytovat pouze předem schválené osoby. Mediální obsah je pod přísnou cenzurou a jakékoli náznaky nesouhlasu jsou trestány. Řada novinářů byla zatčena bez obvinění, bez přístupu k právní pomoci, a následně bez vysvětlení propuštěna.

Bezpečnostní rovnováhu narušují i útoky radikální skupiny Islámský stát provincie Chorásán (ISKP). Skupina podniká atentáty proti náboženským menšinám, především Hazárům, i proti institucím ovládaným Tálibánem. Útoky si opakovaně vyžádaly desítky civilních obětí. K napětí přispívají také ozbrojené incidenty na pákistánsko-afghánské hranici, při nichž dochází ke zraněním a úmrtím civilistů.

Na mezinárodní úrovni zaznívají výzvy k odpovědnosti, jak nedávno informovala britská stanice BBC. Několik států podalo žalobu k Mezinárodnímu soudnímu dvoru kvůli porušování práv žen, čímž chtějí poukázat na nesoulad chování Tálibánu s Úmluvou o odstranění diskriminace žen, kterou Afghánistán ratifikoval. OSN přijala rezoluci, která zdůrazňuje potřebu sběru důkazů o porušování lidských práv, ale nevznikl žádný výkonný mechanismus, jenž by situaci skutečně řešil nebo vymáhal odpovědnost.

Už v prvním roce po odchodu západních vojsk bylo zřejmé, že Tálibán nedodrží své původní sliby o větší otevřenosti a respektu k právům, jak upozornila stanice CBS. Kolaps prozápadní vlády a armády vedl k chaotické evakuaci, jejímž symbolem se stalo kábulské letiště plné zoufalých civilistů. Od té doby se v Afghánistánu rozšířila atmosféra strachu, nejistoty a represí. Režim dnes vládne prostřednictvím zákazů, dohledu a násilí, a to s minimální možností vnější kontroly nebo intervence.

Američané Tálibán paradoxně vyzbrojili

I čtyři roky po stažení amerických jednotek z Afghánistánu Tálibán nadále tvrdí, že zemi stabilizoval a zajistil její bezpečnost. Tvrdí, že životní podmínky obyvatel se zlepšily, a prezentuje se jako síla, která obnovila pořádek. Realita je však mnohem složitější – režim vládne autoritářsky, využívá bývalou americkou vojenskou techniku a čelí rostoucí mezinárodní kritice i ekonomickému tlaku.

Tálibán se netají tím, že využívá rozsáhlý arzenál zanechaný po stažení amerických sil. Na vojenských přehlídkách v Kábulu předváděl útočné pušky M4, obrněná vozidla Humvee či dokonce letadla. Podle dřívější zprávy amerického ministerstva obrany zůstalo v zemi více než 78 letadel, přes 40 tisíc vozidel a stovky tisíc kusů zbraní. Tyto zbraně měly původně sloužit afghánské armádě, která se po pádu Kábulu v srpnu 2021 prakticky rozpadla.

Politicky se otázka ztracené techniky znovu otevřela s návratem Donalda Trumpa do čela Bílého domu. Ten obvinil svého předchůdce Joea Bidena, že po dohodě o stažení vojsk, kterou paradoxně původně vyjednal právě Trump, ponechal v zemi vybavení v hodnotě sedmi miliard dolarů.

Tálibán se k výzvám na vrácení techniky staví odmítavě. Mluvčí Abdul Qahar Balkhi označil techniku za majetek „afghánského státu“, nikoliv za výzbroj, kterou by bylo možné vracet. Zdůraznil, že řešení takových otázek by mělo probíhat diplomaticky, nikoliv prostřednictvím veřejných výzev či požadavků.

Přestože vnější podoba Kábulu se od dramatických scén na letišti v srpnu 2021 změnila, zmizela většina kontrolních stanovišť a betonových bariér, vnitřní atmosféra zůstává napjatá. Obyvatelé popisují pocit větší bezpečnosti z hlediska kriminality, ale zároveň se bojí režimu samotného. Na trzích se sice obchoduje volněji, avšak občanská práva a osobní svobody jsou silně omezeny.

Tálibán signalizuje ochotu navázat nové vztahy se Spojenými státy a dalšími západními zeměmi. V centru jeho zájmu stojí ekonomická spolupráce, jejímž pilířem by mohly být rozsáhlé zásoby nerostných surovin – především strategicky cenného lithia, na které upozornil server The Diplomat.

O suroviny má zájem i Čína a Rusko, které již v Afghánistánu ekonomicky působí. Režim se tak ocitá v pozici, kdy může těžbu využít buď jako nástroj hospodářské obnovy, nebo se stát závislým na velmocenských zájmech. Případná spolupráce se Západem by znamenala šanci na vyvážení vlivu autoritářských států, za předpokladu, že Tálibán bude ochoten provést reálné změny, nikoli jen symbolická gesta.

Afghánistán by lithium mohlo zachránit

Afghánistán patří k nejchudším a nejméně rozvinutým zemím světa, ale paradoxně sedí na jednom z největších potenciálních zdrojů surovin 21. století. Obrovské zásoby lithia – klíčového prvku pro výrobu baterií do elektromobilů a zařízení pro obnovitelné zdroje – by z něj mohly učinit hráče světového významu. Někteří odborníci už dnes mluví o „Saúdské Arábii lithia“. Pokud se zemi podaří tento potenciál proměnit v konkrétní ekonomické výsledky, může to Afghánistánu přinést nejen příjmy, ale i větší geopolitickou relevanci.

Odhady hovoří o surovinovém bohatství v hodnotě až jednoho bilionu dolarů. Kromě lithia se v zemi nachází měď, železná ruda, zlato i vzácné zeminy. Samotné ložisko mědi Mes Aynak, které je předmětem čínského investičního zájmu, patří k největším nevyužitým na světě. Avšak právě lithium je nyní klíčovou komoditou, jejíž světová poptávka rychle roste a přetváří globální energetické trhy.

Afghánistán má v tomto směru výhodu geografickou i surovinovou. Nachází se na křižovatce Asie, v relativní blízkosti obrovských trhů – Číny, Indie i evropských a arabských odběratelů. Lithium, těžené a vyvážené ve velkém, by mohlo znamenat zásadní zlom pro státní rozpočet, zaměstnanost i ekonomickou stabilitu. V ideálním scénáři by právě těžební průmysl mohl pomoci snížit závislost na zahraniční humanitární pomoci a financovat obnovu základní infrastruktury – školství, zdravotnictví i energetiky.

K uskutečnění tohoto scénáře je však nutné splnit řadu podmínek. Především je potřeba zajistit bezpečnost – současná vláda Tálibánu odrazuje většinu západních investorů a mnohé těžební projekty stagnují kvůli riziku útoků a politické nestability. Klíčovou roli hraje rovněž nedostatečná infrastruktura: chybí silnice, železnice, přístavy i elektrické sítě, bez kterých nelze těžbu a vývoz realizovat v dostatečném rozsahu.

Zároveň je nutné vytvořit transparentní právní rámec a systém dohledatelnosti výnosů, který by zamezil tomu, aby nerostné bohatství zůstalo výsadou úzké elity nebo financovalo konfliktní skupiny. Příklad sousedního Pákistánu, který se za podpory Číny pustil do rozvoje těžby ve velkém měřítku, ukazuje, že zahraniční investice mohou být přínosem, ale jen pokud jsou doprovázeny regulačním dohledem a účastí místních komunit.

Čína, která v regionu investuje desítky miliard dolarů skrze projekt Belt and Road Initiative, už projevila zájem o afghánské ložiska, zejména o měď. Pokud se však rozhodne naplno vstoupit i do těžby lithia, může to přinést určitou stabilizaci, ale i další geopolitické komplikace. Je totiž pravděpodobné, že o přístup k afghánským surovinám se bude ucházet více mocností, kromě Číny i Rusko, Indie nebo Spojené státy. Výsledkem by mohl být nejen konkurenční boj o koncese, ale i určitá forma ekonomického vyvažování, která omezí závislost Afghánistánu na jediném investorovi.

Lithium tak pro Afghánistán představuje šanci, ale nikoli automatické řešení. Bude záležet na schopnosti režimu využít příležitosti k mezinárodní spolupráci, otevřít sektor investicím, zajistit bezpečnost a vytvořit spravedlivý systém přerozdělování zisků. V opačném případě hrozí, že z nerostného bohatství se nestane prostředek rozvoje, ale další zdroj konfliktů, závislosti a vnitřního rozkladu.