ANALÝZA | Museli si to odmakat i Češi či Slováci. Ukrajina potřebuje účinně bojovat proti korupci

Ukrajinská protikorupční infrastruktura narazila na další tvrdý test. Odhalení rozsáhlého schématu uvnitř státní energetiky, zasahující až do nejvyšších pater exekutivy, ukazuje, že korupce v zemi zůstává strukturálním rizikem, nikoli reziduálním jevem postupně mizícím pod tlakem války a reforem. Případ je zvlášť závažný právě proto, že zasahuje sektor kritický pro přežití státu a probíhal v době, kdy Rusko systematicky ničí energetickou infrastrukturu. Upozornil na to například server Guardian.

Korupční aféra v Energoatomu znovu potvrdila, že nejde o ojedinělý incident, ale o opakující se vzorec fungování státních podniků. Vyšetřovatelé narazili na prostředí založené na patronátních vazbách, neformálních mocenských sítích a privilegovaném přístupu k rozhodovacím procesům. Znepokojivý je i bezpečnostní rozměr. Slabé kontrolní mechanismy umožnily, aby se do finančních toků dostaly struktury napojené na proruské aktéry. 

Aféra zároveň odhalila několik zásadních institucionálních slabin. Centralizace rozhodování pod tlakem válečného stavu vytvořila prostředí, kde má exekutiva příliš široký manévrovací prostor a chybí protiváhy. Nezávislost klíčových protikorupčních orgánů se ukázala křehká a řízení státních podniků zůstává neprůhledné. Výsledkem je prostředí, v němž se prolínají politické, ekonomické a bezpečnostní zájmy způsobem, který odporuje základním standardům veřejné správy.

Za těchto okolností je nutné přijmout tvrdá a strukturální opatření. Posílení právně garantované autonomie protikorupčních institucí je naprostým základem. Stejně tak je nezbytné zásadně reformovat řízení státních firem, včetně povinných dozorčích rad, transparentních výběrových řízení a automatizovaných auditních mechanismů. Válečné rozpočty je nutné podrobit důsledné kontrole a koncentraci moci vyvažovat posíleným parlamentním dohledem. Bez práce s finančními toky, které mohou být zneužitelné i pro aktéry napojené na Rusko, zůstane bezpečnostní riziko neřešené.

Pro prezidenta Volodymyra Zelenského představuje kauza zásadní test politické věrohodnosti, zda je připraven nechat vyšetřování dopadnout i na okruh lidí, kteří byli dlouhodobě považováni za nedotknutelné. Jediným povzbudivým signálem je, že se případ vůbec dostal ven a vyšetřování proběhlo v takovém rozsahu. To naznačuje, že i přes obrovský tlak má Ukrajina stále funkční protikorupční nástroje, pokud jim nebude bráněno v práci.

Korupce je tradiční

Ukrajina zápasí s korupcí po celou dobu své samostatnosti a dědictví postsovětských struktur zůstává silně přítomné. Už v 90. letech se vytvořila prostředí, v němž se protnuly ekonomické zájmy, vznikající oligarchické struktury a prvky organizovaného zločinu. Ty postupně prorostly do státní správy, justice i podnikatelského sektoru. Výsledkem byl systém, v němž běžné úplatky koexistovaly s rozsáhlými politickými a podnikatelskými schématy. Tento vývoj výrazně brzdil evropskou integraci země a udržoval ji na okraji standardních právních a ekonomických norem.

Zlomové momenty, od Maidanového povstání až po ruskou invazi v roce 2022, sice přinesly nové protikorupční instituce a tlak na reformy, ale nezlomily základní strukturu problému. Fakt, že rozsáhlé skandály vybuchují i během války, kdy země čerpá rekordní zahraniční podporu, ukazuje, jak odolná jsou klientelistická a oligarchická schémata. Politická korupce, ovlivňování justice, neprůhledné podnikatelské prostředí či běžná úplatnost ve zdravotnictví a školství tvoří součást jednoho ekosystému, který se reprodukuje rychleji, než jej stát dokáže rozkládat.

Příklady z posledních let potvrzují, že korupce nezmizí jen kvůli tlaku krize. Objevují se případy předražených státních zakázek, machinací s humanitární pomocí či praní peněz přes zahraniční sítě. Ukrajinské společnosti navíc škodí i starší kauzy, včetně podvodných mechanismů obchodování s emisními povolenkami či rozsáhlých schémat spojených s farmaceutickým sektorem. Tyto případy mají společného jmenovatele, jímž je slabá kontrola, nedůsledné vyšetřování a politická ochrana vybraných aktérů.

Protikorupční úsilí se navzdory opakovaným nezdarům nevzdává, ale jeho účinnost je zatím nevyrovnaná. Zřízení NABU a dalších institucí vytvořilo základní rámec, avšak jejich práce je často oslabována politickým zásahem, nedostatečným vymahatelným právem a tlakem mocenských skupin. Dlouhodobá stabilizace země přitom závisí na schopnosti tyto instituce nejen chránit, ale i posílit tak, aby zvládly odolávat domácím vlivům i rizikům spojeným s ruskými operacemi. Pokud má Ukrajina změnit trajektorii, musí se protikorupční politika stát stejně strategickou prioritou jako obrana státu.

Částečně jde o nástroj Moskvy

Ruský vliv v postsovětském prostoru tvoří rámec, v němž je potřeba ukrajinskou korupci vyhodnocovat. Moskva dlouhodobě využívá korupční prostředí v bývalých sovětských republikách jako nástroj politického tlaku i destabilizace. Upozornil na to think tank National Interest.

Slabé instituce, neprůhledné finanční toky a zranitelná justice vytvářejí prostor, v němž může Kreml ovlivňovat politické elity, oslabovat prozápadní orientaci jednotlivých států a podrývat rozhodující aktéry. Tento modus operandi se opakuje od východní Evropy až po Kavkaz, přičemž Ukrajina je pro Rusko strategickým cílem číslo jedna.

Korupce se tak stává součástí širšího geopolitického soupeření. Jakmile postsovětské státy začaly směřovat k integraci s EU a NATO, stala se pro ně korupce dvojím břemenem – ekonomickým i bezpečnostním. Otevírá dveře vnějšímu vlivu, zpochybňuje legitimitu vlád a podkopává důvěru veřejnosti v demokratické instituce. Právě proto se boj s korupcí postupně proměnil v otázku regionální stability. Západní diplomaté i bezpečnostní analytici opakovaně upozorňují, že očista institucí je pro tyto země stejně důležitá jako budování obranných kapacit.

Ukrajina je v tomto ohledu klíčovým bojištěm. Její úsilí o přiblížení k Evropě představuje politickou hrozbu pro kleptokratický model Kremlu. Každý úspěch v potírání korupce zároveň oslabuje ruský narativ a snižuje prostor pro proruské sítě, které se navzdory válce stále pokoušejí získávat vliv přes finanční operace, propagandu či infiltrace politických struktur. 

Proto Moskva systematicky podporuje destabilizační aktivity nejen na Ukrajině, ale i v sousedních zemích. Zářným příkladem je Moldavsko, které se stalo dalším cílem ruských pokusů přetvořit politické prostředí. Posilování proruských sil, manipulace volebními procesy a finanční podpora vybraných kandidátů tam sledují jediný cíl, jímž je vytvoření geopolitického tlakového prstence kolem Ukrajiny.

Schopnost Moskvy zasahovat do moldavské politiky by totiž v důsledku ještě více izolovala Ukrajinu a posílila ruskou pozici v regionu. Pokud by Moldavsko sklouzlo do ruské sféry vlivu, Kreml by získal další páku k tlaku na Kyjev a povzbuzení pro obdobné intervence v dalších post-sovětských státech. Proto tuto dynamiku nelze oddělit od protikorupční strategii Ukrajiny. Úspěšné potlačení domácích korupčních struktur oslabuje klíčový kanál ruského vlivu a je nezbytné nejen pro vnitropolitickou stabilitu, ale i pro bezpečnostní postavení celé Evropy.

Zvládli to Češi i Slováci

Proces přistupování k EU ve střední Evropě nebyl jen technickým cvičením v harmonizaci práva. Korupce se stala klíčovým rozlišovacím faktorem mezi státy schopnými prokázat institucionální odolnost, jako Česká republika a Slovensko, a zeměmi, které uvízly v autoritářském klientelismu. Slovensko v 90. letech představovalo varovný příklad. Rozsáhlé zneužívání moci, netransparentní privatizace a oslabování právního státu vedly k tomu, že Evropská komise v roce 1997 konstatovala nesplnění politických kritérií včetně nedostatečného boje proti korupci. Zatímco Česká republika postupovala kupředu, Bratislava byla fakticky vyřazena z první vlny integrace.

Změnu přinesl až politický obrat v roce 1998. Nová slovenská vláda pod tlakem veřejnosti, hrozící mezinárodní izolace a intenzivních očekávání ze strany EU zahájila sérii reforem, které postupně obnovily důvěryhodnost státních institucí. Přijetí zákona o svobodném přístupu k informacím, restrukturalizace státní správy a systematické protikorupční kroky v letech 1998-2002 výrazně posílily transparentnost a snížily prostor pro klientelismus. Tyto změny byly natolik zásadní, že Evropská komise v roce 2002 uznala splnění politických kritérií pro vstup a Slovensko se z outsidera stalo kandidátem schopným dokončit přístupový proces.

Česká republika měla ve srovnání se Slovenskem stabilnější institucionální základnu. Ačkoli korupce představovala relevantní problém i zde, její rozsah a dopady nebyly natolik destruktivní, aby ohrožovaly průběh přístupových jednání. Česko tak nebylo nuceno provádět tak rozsáhlé systémové změny jako Slovensko a zůstalo pevně ukotveno v první vlně kandidátů. Slovenský případ však ukazuje, jak zásadně může korupční prostředí deformovat demokratickou transformaci. V 90. letech zasahovalo justici, policii, veřejné zakázky i privatizační procesy, což potvrzují dobové analýzy a mezinárodní hodnocení.

Přístupový proces tehdy jasně ukázal, že potlačení klientelismu, posílení transparentnosti a výrazné zapojení občanské společnosti nejsou jen technické požadavky EU, ale nezbytné předpoklady udržitelné demokracie. Země, které tyto kroky nedokázaly učinit, zůstaly na periferii evropské integrace a staly se náchylnějšími k vnějšímu vlivu. 

Právě proto je dnešní ukrajinský boj s korupcí potřeba vnímat ve světle zkušeností Česka a Slovenska. Bez důvěryhodného a transparentního státu není evropská integrace možná, a bez dlouhodobého omezení korupce nemůže být důvěryhodný žádný reformní projekt.

Každý si to musel odmakat

Navíc třeba zkušenost Rumunska a Bulharska tento obraz ještě zostřuje. Obě země sice zahájily přístupové rozhovory spolu s dalšími státy střední Evropy, avšak jejich strukturální problémy, zejména perzistentní korupce, slabá vymahatelnost práva a hluboké propojení politiky s byznysem, způsobily, že nebyly schopny splnit politická kritéria včas. 

Zatímco Česká republika a Slovensko dokázaly provést alespoň část zásadních reforem už před přistoupením, Bukurešť a Sofie opakovaně selhávaly při implementaci protikorupčních opatření, nedokázaly stabilizovat justici a nedosahovaly dostatečné institucionální kvality, aby se mohly připojit k EU v roce 2004.

Tato neschopnost prosadit efektivní reformy vedla k bezprecedentnímu kroku: EU zavedla pro obě země tzv. Mechanismus spolupráce a ověřování (CVM), tedy dohledový rámec, který měl monitorovat pokrok v boji proti korupci a reformě justice i po jejich přijetí. Je příznačné, že EU přistoupila k tomuto mechanismu právě proto, že žádná jiná kandidátská země v regionu nevykazovala tak dlouhodobé a zažité korupční vzorce. CVM se stal trvalou připomínkou, že Rumunsko a Bulharsko vstoupily nikoli díky splnění všech kritérií, ale z politického rozhodnutí a s vědomím, že jejich vnitřní institucionální kapacita je stále nedostatečná.

Srovnání s Českem a Slovenskem je proto výmluvné. Zatímco střední Evropa prošla náročnou, ale většinou úspěšnou fází reformního tlaku, Rumunsko a Bulharsko musely být podrobeny dodatečnému dohledu, protože korupce ve veřejné správě, soudnictví i bezpečnostních složkách byla natolik rozšířená, že ohrožovala samotný rámec právního státu. 

Až v posledních letech, pod tlakem evropských institucí a občanské společnosti, začaly viditelné posuny, zvláště v Rumunsku, které vytvořilo jednu z nejaktivnějších protikorupčních prokuratur v EU (DNA). Bulharsko však i nadále zůstává jedním z nejslabších článků Unie z hlediska korupce a kvality vládnutí.

Příběh těchto dvou zemí doplňuje klíčový závěr. Korupce není překážkou, kterou lze obejít politickým kompromisem. Pokud státy nezvládnou vybudovat nezávislou justici a účinné kontrolní mechanismy, EU je buď nepřijme, nebo k nim přistupuje s přísnějším dohledem a integrace je neúplná, podmíněná a vratká. To je přesně lekce, která je dnes relevantní pro Ukrajinu. Boj proti korupci není jen vnitropolitický úkol, ale podmínka, bez níž se evropská integrace stává nerealistickou a geopoliticky riskantní.