Vesmírná raketa? Hrad Roupov skrývá unikátní tajemství

Zajímavé zříceniny leží v západních Čechách, konkrétně jižně od Plzně v okrese Plzeň-jih. Větší okolní obcí jsou Přeštice, skrze kterou však většina turistů míří z Plzně dál do Klatov a navštěvuje především nedaleký hrad Švihov.

Zbytky hradu Roupov se vypínají na vysokém kopci a vévodí přilehlé stejnojmenné vesnici Roupov. Tato vesnice se poprvé připomíná už v roce 1250 jako sídlo jistého Držka z Roupova, příslušníka na Plzeňsku a na Klatovsku rozvětveného rodu Drslaviců. Kde stávalo původní sídlo zdejších pánů, není známo. Samotný kamenný hrad na vrcholu kopce byl vystavěn až ke konci 14. století.

Rod Drslaviců se zde udržel nejspíše do poloviny 14. století. Tehdy se sem dostává jiný rod počínaje významnou osobou Něpra z Roupova, zmiňovaného v roce 1388. Byl to věrný stoupenec pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. Tímto svým politickým postavením na sebe uvrhl hněv krále Václava IV., který jej v roce 1393 při známém sporu s arcibiskupem o kladrubský klášter, chtěl dát popravit. K tomu nakonec nedošlo. Stavba samotného hradu je odkazem na tuto dobu. Byla dokončena mezi lety 1391–1393, kdy se Něpr vzdal svého úřadu a odešel z Prahy na svůj statek. Na stavbě měla významný podíl dvorská huť, s níž přišel Něpr do styku jak hofmistr pražského arcibiskupa. Původní podobu hradu lze však těžko určit, neboť v pozdějších přestavbách zmizel téměř beze stopy.

V 15. století během bouří husitské revoluce stál nejprve Jan I. z Roupova na katolické straně, ale když v roce 1427 husité po vítězství u Tachova přitáhli k Roupovu, stal se jejich spojencem, aby si zachránil život a majetek, a táhl s nimi na Plzeň. Za husitství se Roupovští značně obohatili, neboť si přivlastnili řadu církevních statků. Syn Jana I., Jan II. byl věrným straníkem králů Jiřího Poděbradského i Vladislava II. Jagellonského. Zastával řadu významných úřadů, rozmnožil své panství a dosáhl také povýšení svého rodu do panského stavu. Za jeho synů v 16. století byla dokonce ves Roupov povýšena na městečko.

Velkého rozkvětu hrad dosáhl na konci 16. století, kdy Jan IV. od svých sourozenců koupil celý hrad a dal rodové sídlo přestavět, až u všech současníků vzbuzoval obdiv. Dal postavit rozsáhlou kuchyň, kde se na ohništi mohl péc celý vůl. Hlavní hradní sál byl vyzdoben asi 300 erby, které znázorňovaly rodovou genealogii. Bohuslav Balbín pak popsal, že jen sál prý stál 1000 tolarů.

Janovu přestavbu zachycuje kresba Jana Willenberga z počátku 17. století. Podle ní se hrad skládal z předhradí a z vlastního hradu a byl chráněn valem a dodnes částečně zachovaným příkopem. Hrad měl též vyspělé opevnění pomocí bašt, které chránili luxusní obytné sídlo značných stavebních kvalit.

Není překvapením, že se Jan svými stavebními aktivitami značně zadlužil a v roce 1607 tak musel hrad prodat Janovi z Klenové. Ten byl oddaným stoupencem Habsburků. Páni z Klenové se zde udrželi až do počátku 18. století. Za Františka Hartmana zde v roce 1696 byla postavena nová barokní kaple zasvěcená sv. Anně, která dodnes stojí v předhradí.

Následně celé panství koupil Jan Jiří z Haubenu, který Roupov spojil s nedalekým Červeným Poříčím. Před polovinou 18. století byla nedaleko starého hradu postavena mohutná sýpka, k níž bylo použito také materiálu z chátrajícího hradu. Hrad byl však stále využívaný a obyvatelný. Zkázu hradu definitivně způsobil až rok 1817, kdy se zřítila celá část zdí. Navíc vyhořelo nedaleké městečko Merklín a vrchnost dovolila, aby poddaní použili kamen z hradu na stavbu nových domů. Z hradu se tak během 19. století stal především pohodlný lom pro získání stavebního materiálu. Z kdysi výstavného hradu zůstalo jen torzo.

Z ruin paláců a věží dnes největší zájem budí vzácně zachovaná veliká kuchyně čtvercového půdorysu a nad ní se zvedající klenutí osmibokého hranolu, z něhož vychází vysoký komín. Ten je dodnes dominantou hradní zříceniny a představuje unikát svým zachováním i provozuschopností. Jeho trychtýřovité provedení z dálky mylně připomíná raketu. Přitom je krásnou ukázkou úžasné zručnosti středověkých stavitelů, kdy tato stavba na jednu cihlu odolala tlaku času, zatímco okolní mnohdy více jak dvoumetrové zdi téměř zmizely.