Hrad Ementál: Česká památka s nejpodivnějším názvem

Zřícenina středověkého hradu se nachází na území obce Boseň v okrese Mladá Boleslav poblíž města Mnichovo Hradiště. Od roku 1958 je chráněn jako kulturní památka ČR. Od roku 1994 hrad vlastní obec Boseň, která se též o hrad stará a zpřístupňuje ho veřejnosti. ´

Jeho historie je vskutku dlouhá a bohatá. První písemná zpráva o jeho majitelích pochází z let 1316 a 1318. Původně zde byl na pískovcové skále, rozdělené na čtyři skalní bloky, vystavěn hrad ze dřeva. Stalo se tak okolo či po roce 1300 za pánů Valečovských z Valečova. Jednalo se o skalní hrad, tedy takový hrad, který ve své architektuře aktivně využívá skálu, ať už coby komunikační prostory, obytné prostory či jakou součást objektu, například v podobě stěny. I v tomto případě zde byly vytesané prostory ve skalách, které byly kombinované se stavbami ze dřeva.

Původně se do hradu chodilo od jihovýchodu, k opevnění byla využita skaliska a úzká stěna. V předhradí se vytesaly do skal konírny a podle všeho sousedily s vězením. Úzkou brankou se procházelo do vnitřní části. Tři skalní bloky na jihu zabíral starý dřevěný palác a pod ním došlo k vytesání světniček, sloužících jako zásobárny.

První velkou kamennou stavbou zde byl palác, který později vytvořil celý palácový komplex. K těmto stavebním úpravám došlo nejdříve kolem poloviny 14. století a pokračovaly i v dalším století. Tehdy byl zazděním skalních puklin uvedený komplex čtyř hradních skal spojen v jeden blok. 

Stavební práce se dotkly jak samotného vrcholu skály, tak i jejích okrajů a dokonce vnitřku. Skálu tak jako ementál provrtalo několik chodeb. Částečně byly využity zmiňované pukliny, jiné vznikly čistě uměle důmyslnou lidskou prací. Po nich jsou na stěnách vidět stopy po tzv. špicování, tedy odlamování skály a opracování jejího povrchu nahrubo.

Hrad se rozvíjel i na počátku 15. století. Jeho majitelé tehdy patřili k přívržencům Jana Žižky z Trocnova. Proto byl hrad v roce 1439 dobyt a vypálen Jindřichem z Vartenberka. O tomto dobytí svědčí stopy silného požáru v místech starého dřevěného opevnění. Hrad poté zůstal v rozvalinách pravděpodobně až do druhé poloviny 15. století, kdy jej Vaněk z Valečova, královský úředník Jiřího z Poděbrad, znovu vybudoval a řádně opevnil.

Tehdy zde vznikl již hrad postavený převážně z kamene v podobě, v jaké se dochoval dodnes. Vznikl především velký kamenný palác, který je dodnes hlavní dominantou hradních zřícenin.

Následně se zde majitelé často střídali. Mezi majiteli byli tehdy pánové z Donína, Šelmberkové, Berkové z Dubé či Vančurové z Řehnic. Právě za Vančurů z Řehnice se hrad dočkal posledních výraznějších úprav. Stalo se tak po roce 1555, kdy bylo po smrti Jiřího Vančury z Řehnic panství i hrad rozděleno mezi jeho syny Hynka a Zikmunda. Rozdělením vznikly z kdysi celistvého hradního komplexu dvě torza s podstatně menší možností využití. De facto zde vznikla dvě hradní jádra, dva samostatné paláce pro každého z bratrů. Předpokládá se, že byla přepažena všechna nádvoří. V obvodové zdi na západní straně, která uzavírá nádvoří, byla nově proražena brána, aby se majitel západní části hradu dostal na svoji část nádvoří od hlavní brány, která zůstala společná.

Pozdější majitelé se snažili získat do držení celý hrad. Během 16. a 17. století se jich tu opět několik vystřídalo. Později se hrad díky konfiskaci dostal i do rukou Albrechta z Valdštejna.

Hrad byl ale po třicetileté válce ve velmi špatném stavu, obyvatelný byl prakticky pouze nový palác, který sloužil ještě nějaký čas jako obydlí správce panství. Už v roce 1652 je však hrad uváděn jako zpustlý.

Později se stává po dvě století obydlím chudiny a zdrojem levného stavebního materiálu. Poslední obyvatelé skalních bytů na Valečově se museli vystěhovat na základě nařízení c. k. okresního hejtmanství v Mnichově Hradišti z 5. října 1892.